Smíchov

Smíchov na  výřezu z pražské veduty z r.1562 (nejstarší vyobrazení Smíchova na tzv.Vratislavském dřevorytu Prahy -J.Kozel a M.Peterle z Anaberku )vidíme kousek smíchovské krajiny s tehdy právě dostavěnou vodárenskou věží i staršími mlýny na Vltavě. Počítat musíme s jistým zkreslením.

Po dlouhá staletí bylo toto území levého břehu Vltavy zelenou oázou roztříštěnou jen na malá políčka, zahrady a vinice s pouhými drobnými hospodářskými stavbami a nízkými domky. Našli bychom sotva dva korunní svědky starodávné výstavby: románský kostelík sv.Filipa (goticky přestavěný) a Malostranskou vodárenskou věž (1562), která je v podstatě jedinou dodnes dochovanou památkou renesančního původu na Smíchově. Tyto stavby jsou nám na nejstarších vyobrazeních spolehlivými majáky v nepříliš zastavěném zeleném moři zahrad. Vodárenskou věž vidíme už u Kozla a Peterleho, kostelík pak na zajímavé renesanční vedutě z rudolfínské Prahy J.Willenberga (1601) a později na Ouden-Allenově barokním prospektu Prahy (před r.1685).

V té době se už ze smíchovské osady stává pozvolna obec. Je zde několik dvorů, řada chalup a nízkých domků, mlýn, vodárna, cihelna, kovárna, krčma, celnice, kde se platily pravidelné úroky, při kostele sv.Jakuba pak i hřbitov. Většímu stavebnímu rozvoji bránily přirozené terénní překážky. Pozemky středověkých vinic ale už na přelomu 16. a 17.století byly doslova posety většími usedlostmi a renesančními letohrádky bohatých pražských měšťanů, které se pak staly důležitými styčnými body v jinak zemědělské krajině a ohnisky budoucí další zástavby, což dokazuje časté dochování jejich dávných jmen v názvech dnešních ulic a míst. Tato letní sídla vznikala obvykle zastavěním původních lisů a přestavbou drobných viničních domků. Dodnes, ač po mnohých přestavbách, některé z nich stojí na svém původním místě.

Výřez z rytiny Jana Willenberga zachycuje Prahu r.1601 včetně smíchovského levého břehu Vltavy. Na detailu jsou na smíchovské straně vidět hlavně mlýny. Na druhé straně řeky je Karlovo nám. a Emauzy

Na dalším detailu Willenbergovy rytiny vidíme kostel sv.Jakuba a Malostranskou vodárenskou věž.

Výřez z veduty Praga caput regni Bohemiae z r.1685 jejímž autorem je dvorní malíř Leopolda I. Folpertus van Ouden-Allen. Patrné jsou změny v tvářnosti města po třicetileté válce způsobené jednak válkami samotnými, ale i přestavbami v nastupujícím barokním slohu. Na prvním výřezu vidíme barokní bastióny nové městské fortifikace a letohrádek Eggenberg. Na spodním obrázku je ústředním motivem jakubský kostelík a vlevo vodárenská věž.
Autor sám v legendě obrazu uvádí, že sledoval více cíle topografické než umělecké. Je tedy velmi cenným pramenem pro poznání barokizace nejen na Smíchově. Přestože ze snahy vtěsnat do panoramatu všechny domy a ulice dochází k jisté deformaci.

Smíchov tak, jak zřejmě vypadal mezi roky 1790 až 1830. Zpracovali E. Hnilička a Z. Wirth (1955).

V 19. stol.se Smíchov přeměnil na průmyslové centrum (pražský Manchester) a na konci 19. stol. se z něj stává rezidenční čtvrť.

Plán zprvopočátku poněkud chaotický. První regulace až 80. – 90. léta 19. stol. Část stávajícího Smíchova (od Malé Strany až téměř k Andělu) patřila ještě k Újezdu.

Vlastní Smíchov byl od Anděla ke Knížecí.

Barokní bastion

V ulici Rošických se zachoval původní barokní bastión. Ty bývaly čtyřboké, vyplněné zeminou, kamenem a obložené cihlami, které dobře tlumily nárazy koulí. Opevnění existovalo do roku 1898 – pak bylo částečně zbouráno.

Újezdská brána (nová) stávala v místech tramvajové zastávky (při pohledu od Justičního paláce směrem na Újezd). Byla nahrazena novogotickou – reprezentativní za FJI.  Měla i funkci administrativní – před ní stávala mýtní budka. Na noc se zavírala. Otevřena od 5 – 10 večer. Znak orlice a lva byly při zbourání brány přeneseny na pravou boční zeď budovy Muzea hl. města Prahy na Florenci.

Sedláček, Václav. Dějiny Smíchova

Újezdská brána

První Újezdská brána stávala v dnešní Karmelitské ulici už za panování Karla IV. Tenkrát však byla Karmelitská velmi úzká, proto se nejednalo o bránu v pravém slova smyslu ale spíše o jakýsi průchod. Druhá, barokní,  Újezdská brána táhnoucí se „pod vojenskými hradbami“ je doložena od roku 1693, ale patrně již dříve, před postavením hradeb, zde býval jakýsi „průchod“ do osady Újezd a do Prahy (z doby stavby Hladové zdi). Stavitelem byl Jan Pánek. Před branou byl vybudován vodní příkop přes dnešní zahradu Kinských, tehdejší Vrabcovny. Zajímavostí je, že nestála na přímé silnici, ale asi 6 metrů od hradeb se muselo zabočit doprava a pak se teprve mohlo branou projít. Brána samotná měla jediný oblouk a stála až do roku 1860, kdy již kapacitně nestačila narůstajícímu provozu (a také kvůli své špatné poloze vůči silnici, kdy se hromadily čekající vozy). Nová brána z roku 1862 stávala vedle té původní – posléze zazděné a byla pojmenována podle Františka Josefa I. (Franciscus Josefus I.). Na Újezdské straně se nacházel letopočet 1862 psaný římskými číslicemi a císařská koruna. Za necelých 30 let, po zemské jubilejní výstavě v roce 1891, byla zbořena.
Na obrázku je novogotická brána z r. 1862.

Nám. Kinských

Nám. Kinských – Justiční palác  - původně Albrechtovy kasárny (1898 – 1902). Kinského zahrada se dříve jmenovala V Ráji. Na náměstí bývala do r. 1945 Medvědí kašna, pak tank 23, který osvobodil Prahu a po 1989 dodnes fontána s názvem „Propadliště času“.

Dům u krále Přemysla Otakara II.

Dům U krále POII – nejstarší nájemní dům, který se v Praze dochoval. ( asi 1830).  Počátkem 19. stol. se stěhují lidé za prací do měst. Vznikají činžovní domy i za branami Prahy. V přízemí bývaly obchody a dílny, uprostřed vjezd. Nejlepší byt měl majitel v 1. patře obvykle s balkonem.

Kostel sv. Filipa a Jakuba

Arbesovo náměstí

Arbesovo nám. – zde stával kostel sv. Filipa a Jakuba. Byl to barokní farní kostel , v 19. stol byl již malý a přes protesty byl 1891 zbourán. Nahradil ho sv. Václav 1884.

Část Smíchova kde se nacházela Slavatovská zahrada a později botanická zahrada

Slavatovský letohrádek s exotickou zahradou– 1673 – 89 ,( za dnešním Arbesovým nám.) nedochoval se. Dříve kartuziánský klášter.  V první pol. 18. stol připadlo území Jezuitům – do jejich zrušení 1773. Část se stala botanickou zahradou a část přebudoval Aaron Příbram na kartounku, barvírnu  a později zde byly postaveny činžovní domy ( luxusnější, ne pavlačové, ale schodišťové). Ze zahrady se zachovala Medvědí kašna , nyní v parku před Národním domem.

Slavatovský letohrádek se zahradou je vidět na plánu zpracovaném E. Hniličkou a Z. Wirthem (1955) uprostřed obrázku s číslem 77. Pod ní zahrady dnešní Portheimky

Více na:
http://smichov.blog.cz/0707/slavatovsky-letohradek-a-zahrada-zanikl

Po Slavatech připadla zahrada malostranským jezuitům, pro které stavitel K.I.Dienzenhofer vybudoval roku 1735 krásný barokní pavilon, řádový dispenzář. Stavba sloužila jako útočiště v době morových epidemií, kdy se neprodyšně uzavíraly pražské brány. Jezuité drželi zahradu do r.1773, dva roky poté jí pod vlivem osvícenského zájmu o přírodu nechala M.Terezie přeměnit na botanickou zahradu. Roku 1835 byla rozšířena i o sousední zahradu Štefskou a zaujímala tak rozlohu 3,5 ha.

Dienzenhoferův dispenzář

S koncem století sláva slavatovského areálu dohasíná. Roku 1899 byl zbořen letohrádek, zahrada existovala jen o necelé tři roky déle do r.1902. Medvědí fontána, byla přestěhována nejprve před dnešní Justiční palác, a když odtud byla r.1945 vytlačena pomníkem tanku č.23, usadila se na Náměstí 14.října. Jako jeden z mála originálů období vrcholného baroka vystavených na veřejném prostranství patří k nejstarším a nejcennějším památkám Smíchova. Dienzenhoferův jezuitský dispenzář byl po vášnivých diskuzích stržen r.1930 v souvislosti se stavbou Jiráskova mostu. Dnešní Dienzenhoferovy sady tvoří předmostí Jiráskova mostu.


Botanická zahrada sahala od řeky ke Štefánikově ul. Byla francouzského typu, pravidelné čtverce. Postupně oklešťována činžovními domy. Později přesunuta Na Slupi.Do dnes se zachovaly jen Dienzenhoferovy sady u řeky.

Wikipedie:

O zřízení botanické zahrady usiloval kolem roku 1752 první profesor lékařství a botaniky na Univerzitě Karlově Scotti de Compostella. Zahrada byla zřízena roku 1775 na Smíchově v místech dřívější jezuitské zahrady v okolí dnešního smíchovského předmostí Jiráskova mostu.. Dnešní Dienzenhoferovy sady jsou zbytkem původní botanické zahrady.

V polovině 19. stol zahradu vedl prof. Kosteletzký a byla údajně považována za nejlepší botanickou zahradu severně od Alp. Měla exteriéry, 9 skleníků a obsahovala asi 13 tisíc druhů a odrůd rostlin.

Po vážném poškození povodní 2. a 3. září 1890 a také v souvislosti s rozvojem a industrializací Smíchova univerzita přemístila zahradu pod Slupskou stráň na Nové Město.

Národní dům

Národní dům – secesní od arch. Aloise Čenského. Smíchov tehdy ještě k Praze nepatřil, byl připojen až v roce 1920. Spolu se sousední tržnicí tvořil Národní dům mnoho let vyhledávané společensko-obchodní centrum. Stavby byly mezi sebou odděleny jen restaurační zahradou.(více na http://www.starysmichov.cz/view.php?cisloclanku=2007100046  ).

V parku před Národním domem stojí Medvědí kašna (1689) od sochaře Jeronýma Kohla. Je to vzácný  barokní originál. Své pojmenování nese podle medvědů podpírající horní mísu fontány pod vládcem moří Neptunem. Původně byla ve Slavatovské zahradě , pak do r. 1945 na nám. Kinských. Spojení zobrazení Neptuna a medvědů v jednom díle je unikátní. Král moří reprezentuje pozůstatek po manýrismu a medvědi patří jako štítonoši ke znaků Slavatů.

Detail z Medvědí fontány

Smíchovská tržnice

Tržnice – stejně jako ND secesní. Rozpor mezi kovovou konstrukcí a venkovním dekorem.

Portheimka

Letohrádek Portheimka – postavil 1729 pro svou vlastní potřebu K.I.D. Letohrádky tehdy byly moderní. Jedním z prvních např. Trója nebo Hvězda (Ferdinand Tyrolský).Byly využívány pro radovánky a oslavy. V přízemí byla kuchyně a místnosti služebnictva, nahoře reprezentativní prostory – hlavní sál (nástropní freska Bakchanálie od rodinného přítele Václava Vavřince Reinera) a pokoje. Na fasádě alegorické sochy Den a Noc.

Letohrádek a zahrada - výřez z plánu od D. Hubera 1769 - napravo řeka

Alegorická busta Dne

Alegorická busta Noci

Stropní freska Bakchanálie z hlavního sálu od V.V. Reinera

1758 – kupuje objekt hrabě Buquoy, zahrada se změnila na symetrickou fr. typu.

1804 – továrna na cikorku

1828 – kupují letohrádek Portheimové z Portheimu, přistavují dvě boční křídla (dodnes se dochovalo jen jedno).

Kostel sv. Václava 

V sousedství stojí chrám sv. Václava – 1881 – 85 – Ant. Barvitius. Předměstí soutěžila , kdo bude mít reprezentativnější kostel ( např. v Karlíně je to sv. Cyril a Metoděj, Vinohrady – sv. Ludmila, Žižkov sv. Prokop). Zvnějšku je novorenesanční , uvnitř je to středověká plochostropá bazilika. Na výzdobu použity mozaiky a malby. .
více na http://www.starysmichov.cz/view.php?cisloclanku=2007080072
http://smichov.blog.cz/1107/kostel-sv-vaclava

Smíchovská radnice

Radnice – přes ulici. Původně klasicistní nájemní dům. Byl přizdoben arch. Barvitiem – věž a hodiny.

Dům U Zlatého Anděla

Anděl – původně hostinec a pivovar pana Preisslera - U Zlatého Anděla. Po vzniku Smíchovského pivovaru byl zdejší pivovar uzavřen a místo něj tu byla pekárna do 1979. Pak byl celý objekt asanován  při stavbě metra v 80. letech minulého století. Dochovala se freska ze štítu – přenesena  nad schodiště (vedle obchodu Deichman) – Anděl s ratolestí od Františka Brožíka.

Nová budova Anděla je z r. 2000 –od francouzského architekta Jeana Nouvela.

Anděl a smíchovská synagoga

Z jedné strany jsou mraky, z nároží shlíží anděl z Wendersova filmu „Nebe nad Berlínem“. Dále jsou na fasádě citáty českých autorů: Ortena, Kafky, Meyrinka, Rilkeho.

V Plzeňské ul. vedle Anděla je synagoga. Původně v maurském slohu, ve 30. letech  20. stol. přestavěna částečně ve stylu funkcionalismu. za dob socializmu byla skladištěm ČKD.V roce 1986 měla být zbourána, ale podařilo se jí zachránit. V současnosti slouží jako depozitář ŽM.

Ve stejné ulici stála Ringhofferova továrna. Některé budovy zachovány, většina zbourána. Rodina Ringhofferova začala podnikat na Starém městě v roce 1769 v Platnéřské ulici. Měli zde kotlářskou a později mědikoveckou dílnu. Dílna prosperovala a byla přenesena v 19. stol na Smíchov Františkěm Ringhofferem III. Jeho otec již před tím založil na Smíchově vagonku (1852). Na území zabraném továrnou bývala zahrada s potokem.Firma byla zpočátku budována v trojúhelníku, který byl vymezen nynějšími ulicemi Plzeňskou, Kartouzskou a blokem domů ve Štefánikově ulici. Továrna tedy donedávna stála v samém centru Smíchova, na místě dnešního obchodního centra. Ringhofferova vagonka se strojírnou, slévárnou a kotlárnou v době svého prvního rozkvětu, tedy na začátku sedmdesátých let 19. století, zaměstnávala asi 2500 lidí, což byl počet mimořádný.

Výroba zahrnovala vagóny, tramvaje, parní stroje, zařízení pro cukrovary a lihovary atd.  Na konci 19. st. to byla jedna z největších továren v Rakousku-Uhersku. Dodávali např. luxusní salonní vlak pro císaře Františka Josefa, pro rumunského krále a v neposlední řadě i pro slavný Orient Express. 

V r. 1911 baron František Ringhoffer IV založil akciovou společnost, ke které byla připojena i automobilka z Kopřivnice -  Tatra. Ve 30. – 40. letech to byl největší výrobce vagónů na světě.Roku 1938 se rodina přihlásila k německé národnosti a poslední člen JUDr Hanuš Ringhoffer zemřel v internaci r. 1945.

Po znárodnění  1945 zůstal jako název Vagónka Tatra Smíchov a po 1963 ČKD Tatra, která vyráběla už pouze tramvaje - do poč. 90. let. 1996-98 – byl tento soubor budov z větší části zbourán nebo přestavěn k jiným účelům.

Vila baronky Ringofferové

Jednou z mála budov, která se zachovala z původní továrny je administrativní budova.

Dále také vila (zámeček) baronky Ringhofferové – secesní  z r.1901 od Osvalda Polívky. Je to jedna z nejstarších secesních vil v Praze. V přízemí byla pracovna, nahoře sál a hostinské pokoje. Nalevo je zvláštní schodišťová věž pro služebnictvo. Vzácně se dochovalo dost původních detailů. Nyní slouží jako administrativní budova. Zajímavý detail je okno barončiny ložnice –  okrasné kování zvenku pro truhlíky.

Za rohem je vchod do komplexu kina  Cinema Star. Zde původně stávaly montážní haly. Ulice směrem ke Smíchovskému nádraží, se jmenovala Vlečná – byla zde vlečka pro vagóny. Některé pozůstatky kolejí možno vidět na okraji autobusového nádraží Na Knížecí.

Ženské domovy , v současnosti hotel Akcent

Na místě dnešního autobusového nádraží bylo několik významnějších objektů. Jedním z nich byl Štěpánkovský parní mlýn  (1845)+ pekárna (1891).Zbouráno 1979.

Na místě dnešního hotelu Akcent , původně plynárna a poté zde byla vystavěna současná funkcionalistická budova Ženských domovů od architekta Hlaváčka – iniciovala Alice Masaryková. Komplex měl 900 pokojů a byl uveden do provozu v r. 1933.Funkcionalistická stavba se dochovala, je památkově chráněná
Smíchovské nákladové nádraží  - některé objekty ještě existují. Dříve tu byla administrativní budova a velké uhelné sklady (300 povozů s uhlím denně) + skladiště 41 firem. Dnes nevyužité.

Nový dům Na Knížecí

Autobusové nádraží Na Knížecí se jmenuje podle bývalé hospody stejného jména. Patřila (společně s velkým pozemkem) knížecímu rodu Schwarzenbergů. Hostinec býval na rohu , nyní je místo něj činžovní dům se znakem Schwarzenbergů.

Smíchovský pivovar

Pivovar – 1869. Od 1889 chlazené sklepy a spilky, velice pokrokový. Registrace známky Staropramen od 1911. Byly i další návrhy jména. Výroba před 100 lety asi 1 milión hl. piva ročně. Hlavní budova se dochovala dodnes. 1948 – znárodněn.  Po 1989 – zprivatizován, majitel belgická firma.

FJI – zápis v návštěvní knize česky – „Výborné pivo. Vskutku výborné“.

Na cestě k Smíchovskému nádraží po levé straně , vedle stanice záchranné služby, je kopie barokní sochy sv. Áji – pomocnice při soudních jednáních.

Freska znázorňující česání chmele

Smíchovské nádraží

První vlak tažený parními lokomotivami přijel do Prahy 20.8. 1845. Vlak přijel z Olomouce na dnešní Masarykovo nádraží. Brzy byla zvažována stavba železnice i na západ do Bavor. Některé návrhy byly až neuvěřitelné. Např. dráha měla vést z Masarykova nádraží přes Štvanici k Občanské plovárně, Hergetově cihelně a přetnout dráhu Karlova mostu, dále na Kampu a Smíchov. Naštěstí k realizaci tohoto plánu nedošlo. Nakonec bylo rozhodnuto vybudovat nádraží na Smíchově. K zahájení výkopů došlo v únoru 1862. Na staveništi pracovalo tisíce dělníků a tři sta zedníků. Odjezdová budova stála  při zbraslavské silnici. Příjezdová budova byla blíže Praze. Byla jednopatrová s věží.

Pohraničník, milicionář a stařenka vyprávějící chlapci

Na konci 2. sv. války bylo nádraží bombardováno .

Staré Smíchovské nádraží zaniklo v roce 1952. Jeho důkladnou přestavbou vzniklo vlastně nádraží nové (1953-6). Byla postavena nová příjímací budova. Hlavní dvoranu projektoval Jan Zázvorka. Na výzdobě interiéru pracoval akad. malíř Richard Wiesner. Vytvořil mohutné sgrafito  (40m) s 80ti postavami. Znázorňují československý lid při výstavbě země. Nalevo začíná výjevem Stráž hranic. Je tady pohraničník se psem a milicionář. Dále je stařenka, která vypráví chlapci o dějinách české země. Na ni navazuje motiv česání chmele , doplněný harmonikářem a tančícím párem. Uprostřed je skupina postav – svazek dělníků a rolníků. Dále je výstavba země, vinobraní a celé sgrafito uzavírá obraz české krajiny se zapadajícím sluncem, českou chalupou a ženou vítající muže z práce.

Posledním stavebním zásahem do budovy byla výstavba metra trasy B. Byl zde vlastně vytvořen komplexní dopravní uzel, který spojuje metro se systémem městských autobusů , tramvají a železničním nádražím. Bylo uvedeno do provozu v listopadu 1985.

Staré fotografie Smíchova



Letohrádek Portheimka před zbouráním jižního křídla pro kostel sv. Václava


Smíchovská radnice

Schwarzenberkova třída

Brána  Slavatovské  zahrady tzv. medvědí (v současnosti v Lapidáriu)



Tank na nám. Kinských



Palackého most s pův. sochami. Dnes jsou na Vyšehradě.
Další staré fotografie na http://www.starysmichov.cz/gallery.php?akce=obrazek_ukaz&media_id=314