Pražské osvětlení

Lampář v Nerudově ulici

Vedení hlavního města nechalo na Královské cestě vyměnit poslední tři desítky lamp (prosinec 2012). Nyní cestu králů osvětlují pouze plynové lampy. Doposud zde bylo elektrické osvětlení. Historické jádro Prahy tak následuje například Berlín, Londýn a další starobylá evropská města.

Jistá dávka nostalgie po dávných časech byla motivací pro návrat plynových lamp do středu města. První adventní neděli lampář v dobovém obleku slavnostně rozsvítil posledních 34 plynových lamp na doposud chybějícím úseku Královské cesty v Nerudově ulici.

Kandelábr na Hradčanském náměstí

Cíl pražského magistrátu, který o návrat tohoto způsobu svícení usiloval, je tak splněn. "Od Prašné brány po Hradčanské náměstí je celkem 660 lamp. Na Hradčanech cesta končí vzácným osmiramenným kandelábrem, který v roce 2012  opravili restaurátoři," upřesnil mluvčí společnosti Eltodo Jan Rafaj.

Plynové osvětlení se do centra metropole začalo vracet v roce 2002, kdy bylo v Michalské ulici instalováno prvních devět lamp. Dnes jich je více než 700 a do budoucna se uvažuje například i o zámeckých schodech, ulici Na Kampě či Velkopřevorském náměstí.

Dříve se o světlo v ulicích starali profesionální lampáři, kteří pravidelně ráno a večer obcházeli kandelábry ve svěřeném úseku. Dnes to zajišťuje automatika.

Nicméně v době adventu se Praha vrací o více než století zpět a do ulic každý večer vyráží lampář. Tím je Martin Kotek.

S bambusovou hůlkou chodí od lampy k lampě a s její pomocí aktivuje elektrickou jiskru. Když se během pár okamžiků nahromadí dostatek plynu, zapálí se hořák pro zemní plyn se šesti Auerovými punčoškami.

"Začínám na Křížovnickém náměstí a nejdříve zapaluji lucerny po jedné straně mostu. Cestou zpátky pak po druhé. Zabere to tak hodinu. Šlo by to i rychleji, ale to bych zase nemohl vyplnit přání turistům, kteří se chtějí vyfotit," dodal Kotek.

Kandelábr na Hradčanském náměstí - 70. léta minulého století

Původně se svítilo loučemi

Když byla Praha okolo roku tisíc založena, sloužily k osvětlení jen louče a ohniště. Od 14. století plál oheň na železných pánvích na Staroměstském náměstí a udržoval ho ponocný. Na sklonku 16. století byly osvětleny nárožní domy pomocí ohně v kovových koších upevněných na průčelí.

Veřejné osvětlení olejovými lucernami se objevilo v roce 1723 mezi Karlovým mostem a Celetnou ulicí. V roce 1844 byla v Praze zahájena éra plynového osvětlení. Elektrické obloukové lampy od Františka Křižíka se prosadily roku 1894. V roce 1924 je začaly nahrazovat lampy se žárovkami.

Kandelábr na Václavském náměstí

V roce 1955 se poprvé objevily zářivky, 1960 výbojková světla, 1974 vysokotlaké sodíkové výbojky a v 80. letech rtuťové. Nyní jsou po Praze i LED svítidla.

zdroj: zde

Trochu podrobněji z historie osvětlení

Z plynového osvětlení měli lidé nejprve strach. Mysleli si totiž, že v trubkách šlehají plameny. Nejvíce plynových lamp svítilo v Praze v roce 1940. Poslední zhasla až v roce 1985.

Příběh konce tmy začal v Čechách před 160 lety, 15. září 1847, den před narozeninami Ferdinanda I. Dobrotivého. Tehdy poprvé ozářily pražské ulice plameny ve více než dvou stovkách plynových lamp.

Osvětlení ulic dnes bereme jako samozřejmou věc. Podívejte se však s námi, jaké byly počátky pravidelného osvětlení. Prozkoumali jsme historii a také nové plynové lucerny. Vyfotografovali pro vás nejkrásnější, původně plynové kandelábry v Praze.

Lucerna se skulinovým (motýlkovým) hořákem

Dobové lucerny osvětlovaly prostor ještě plamenem, na který byli lidé tehdy zvyklí (např. z loučí nebo olejových lamp). Plamen vznikal v hořáku, který byl ve svítidle umístěn ve svislé poloze. Ústí hořáků bylo nejprve ukončeno malým kruhovým otvorem, který byl tvořen mosaznou čepičkou nebo mastkovou zátkou. Plyn, který vstupoval do hořáku, měl přetlak asi 3 kPa. Zdrojem světla byly rozžhavené částice uhlíku obsažené ve spalinách plynu, které představovaly teplotní zářič o teplotě přibližně 1 200 °C. Na fotografii vidíte exponát Plynárenského muzea v Praze - lucernu s motýlovým hořákem.

Významného zlepšení světelných vlastností hořáku bylo dosaženo tvarováním jeho plamene. Zakončení trubky plynu bylo ukončeno ucpávkou, která byla proříznuta. Plyn se tak při hoření rozprostřel do tvaru vějíře a tím byla zvýšena jeho svítivost. Takto vyvinutý skulinový hořák byl používán několik desítek let.

Skulinový neboli motýlový hořák vynalezl r. 1805 Angličan Stone. Podle tvaru plamene se vyskytovaly i názvy jako „krysí ocas“, „kohoutí ostruha“, „kohoutí hřebínek“, „netopýří křídlo“, „rybí ocas“. V roce 1852 začaly být hlavičky hořáků plynových lamp vyráběny z porcelánu. Motýlové hořáky se používaly asi až do roku 1879. Poněkud lepšího světla se docílilo Argandovým  hořákem.

Václavskému náměstí v 19. století dominovaly kandelábry plynového osvětlení, které byly odlity z litiny v Komárovských železárnách v letech 1867-8.  Šest těchto kandelábrů stálo na Václavském náměstí v jeho podélné ose, čtyři na Staroměstském náměstí, další na Hradčanech a na Malé Straně.

Plynové lampy se začaly používat k osvětlování ulic a veřejných prostranství začátkem 19. století. Plyn se vyráběl karbonizací (pražením tuhé hořlavé látky bez přístupu vzduchu). Protože se tehdy plyn používal výhradně ke svícení, dostal název svítiplyn. První pokusné veřejné plynové osvětlení bylo instalováno na náměstí Pall Mall v Londýně 28. ledna 1807.

Kandelábry také sloužily jako veřejný vodovod. Záběr je z Vyšehradské třídy a je pořízen kolem roku 1910. Na pravém záběru vidíte kandelábr na žulovém hranolovém podstavci. Na něm stojí čtyři ženské postavy v antickém rouchu, nad nimi je osm novobarokních ramen s velkými svítilnami a nejvýše se tyčí středový novorenesanční sloup, na kterém stojí postava znázorňující Prahu.

Za kolébku plynárenství je označována Anglie a za počátek plynárenství datum 31. prosince 1813, kdy pro veřejné osvětlení byl poprvé použit svítiplyn (na Westminsterském mostě v Londýně).

V počátcích se plynárenství potýkalo s výbuchy plynu, které sice nebyly časté a vyplývaly z malých zkušeností s médiem. Přesto vznikl odpor veřejnosti proti svítiplynu. Dokonce i profesionální rozžíhači lamp odmítali z obav před nebezpečím výbuchu několik dní pracovat. Lidé systému nevěřili a proto ohmatávali plynová potrubí v domnění, že jsou plná plamenů a proto horká. Svítiplyn byl zpočátku využíván pro veřejné osvětlení a bylo zakázáno ho zavádět do soukromých bytů.

Nedůvěra naštěstí nezabránila přímo lavinovému rozšiřování veřejného plynového osvětlení. Po Londýně následovala Paříž, kde byly poprvé v roce 1816 osvětleny plynem pasáže. Panoramata, pak německá města Hannover (1824) a Berlín (1825), Vídeň (1838) atd. Ve Spojených státech bylo jako první zavedeno plynové osvětlení ulic ve Philadelphii a v Baltimoru v roce 1816.

Počátky plynového osvětlení v Praze

První plynárna vznikla v Karlíně a byla uvedena do provozu 15. září 1847. V ten den se poprvé rozsvítilo na 200 plynových lamp, které osvětlovaly ulici Celetnou, Staroměstské náměstí, Jezuitskou (Karlova), Mostní nám. (Křížovnické), ulici Na příkopě, Koňský trh(Václavské nám.), Ovocnou ulici, Nové aleje a Uršulinskou ulici (Národní třída).

Nejvíc plynových lamp svítilo v ulicích hlavního města v roce 1940, bylo jich téměř deset tisíc. Poslední uhasly až v roce 1985, kdy byly modernizovány na el.proud.

Počátky byly dány dvacetiletým monopolem Vratislavské plynárenské společnosti. Magistrát královského města Prahy uzavřel smlouvu 7. prosince 1844, která udělovala této společnosti na dvacet let výhradní právo k zavedení a obstarávání plynového osvětlení v živějších ulicích pražské obce. Smlouva byla schválena c. k. zemským guberniem  8. ledna 1845. Ve smlouvě bylo mimo jiné stanoveno, že vzdálenosti svítilen od sebe bude 80 až 120 vídeňských stop (25 až 38 m), velikost motýlových plamenů na dva vídeňské palce (52 mm) šířky a jeden vídeňský palec (26mm) výšky. Budeme citovat část smlouvy. "Veškeré svítilny musí být tak upraveny, aby vždy a rychle na osvětlování olejem zařízeny býti mohly". V té době byly olejové lampy osvědčené a těm plynovým se nevěřilo. Na fotografii vidíte olej neznámého umělce, na kterém je zobrazena karlínská plynárna.

Jak o události psal dobový tisk

Úvodník novin Bohemia napsal 19. září 1847: "Nové plynové plameny září ve světle stále krásnějším. V prvních dnech v hořácích vězelo ještě mnoho atmosférického vzduchu, který s plynem proudil ven a plameny notně ukracoval, rovněž skla lamp nebyla nikterak očištěna od špíny a od prachu, což se nyní postupně děje. Postupně, neboť lamp, jež v současné době již planou, je ve městě 269, cídění takového množství lamp žádá si již několik dnů času. Od 1. října bude ve městě planout 580 hořáků. Na Koňském trhu, který již nyní nádherně se skví svými dvěma řadami circa 50 plynových lamp, bude uprostřed vztyčeno ještě 6 kandelábrů, stejně tak dva nebo tři na Staroměstském rynku. Lampy v širokých ulicích stojí od sebe vždy 15 sáhů, v ulicích úzkých, kde nejsou nutné dvě paralelní řady, stojí v diagonální linii 120 stop od sebe. I mnohé krámy a hostince jsou již osvětlovány plynem a skýtají, ješto se světlo v uzavřeném prostoru pochopitelně více koncentruje, nanejvýš brilantní podívanou. Jak dozvídáme se z obstojného zdroje, ředitelství plynového osvětlení uzavřelo již smlouvy s privátními osobami na 1800 plynových hořáků, přičemž nádraží, jež taktéž je osvětlováno plynem, není do tohoto čísla započteno".

Historii osvětlení Prahy se věnuje Ladislav Mozer v knize Osvětlení Prahy, proměny sedmi století.

V Praze dnes stojí pouze jeden plynojem

V Praze bylo mnoho plynojemů, každá plynárna měla alespoň jeden. První plynárna byla, jak jsme již uvedli, v Karlíně, další plynárny vyrostly na Smíchově, Žižkově (dnes je v těch místech stadionViktorky), v Holešovicích, Libni, Michli (ten se "proslavil" požárem v roce 1961) a Horních Měcholupech (zde byl vůbec největší plynojem v ČR a to typu MAN).

Tlakový plynojem v Libni

Do dnešních dnů se dochoval pouze jeden a to tlakový plynojem z roku 1932 na Palmovce ve čtvrti Libeň. Byl postaven pouhých 5 let poté, co byl první plynojem svého druhu postaven u Chicaga v USA. Jeho výrobcem bylo Vítkovické horní a hutní těžířstvo. To také vyrábělo plynojemy typu MAN a mokré teleskopické plynojemy.

Historii pražského plynárenství se věnuje  Rudolf Novák a Karel Zelenka v knize Kronika pražského plynárenství.

Teprve ve 20. století svítiplyn našel další uplatnění

Plynová lampa v domácnosti

Plynová lampička na kolo

Měděný průtokový ohřívač Junkers

Za plyn se platí. V roce 1948 byl vyvinut český mincovní plynoměr, ve kterém jste vhozením mince předplatili odběr. Vynalézaví Češi ale do něj házeli místo mincí kousky ledu, které umožnily odběr zadarmo, aniž by se v kasičce našly místo mincí cizí předměty.

Mincovní plynoměr z r. 1948

Jak vypadá plynové osvětlení Prahy dnes

Historické jádro Prahy osvětluje více než 660  plynových lamp. První začaly svítit v říjnu 2002. Příjemné světlo ozařuje Celetnou, Michalskou, Vejvodovu, Železnou a Rytířskou ulici, části ulic Melantrichova, Hlavsova, Jilská a Karlova, Malé náměstí, část Staroměstského náměstí a Uhelného trhu. Koncem roku 2007 se rozsvítily nové plynové lampy v Karlově ulici a  na Ovocném trhu. V prosinci 2012  i na ulici Nerudově.

Při přestavbě na jaře 2007 přibyly v ulicích Prahy plynové lampy na 70 kandelábrech; z toho je 13 tříramenných a 57 dvouramenných. Jinými slovy,v roce 2007 svítilo přes tisíc plynových žárových punčošek a k nim vedlo téměř 1 800 metrů plynového potrubí.

Pražské plynové lampy nepotřebují lampáře, ten je ale může rozsvěcovat

 

Již během první světové války byl do pražských plynových lamp nainstalován ventil, který umožňoval z jednoho místa (plynárny) rozsvěcovat a zhasínat plynové lampy tlakovou vlnou. Pokud si pamatujete na profesi lampáře, tak připomeneme, že jejich hlavní pracovní náplní bylo rozsvěcení a zhášení plynových luceren, na starosti ale také měli údržbu luceren, jako mytí skel a výměnu nefunkčních punčošek.

Konstrukce dnešních lamp umožňuje rozsvícení lampářem. Jeho práce je atrakcí pro turisty a využívá se jen krátkodobě. Pro automatický provoz je plynová lampa vybavená elektricky ovládáným ventilem ze spínacího místa a jedním věčným plamenem, který zapálí plamen pod 6 punčoškami. Samozřejmou součástí luceren je moderní bezpečnostní systém.

Nejkrásnější pražské kandelábry

Opravený kandelábr na Hradčanském nám.

Kandelábr před Rudolfinem

Kandelábr před Národním divadlem

Na el.proud upravený kandelábr na Dražického nám.

Zdroj:zde

Valdstejn palace - Mythological corridor

Mythological corridor

The Duke of  Valdstejn could walk through this corridor either to his study, which was part of his private apartment or to the stables and riding school.

The corridor was painted by Baccio Bianco and the pictures were inspired by Ovid’s Methamorphoses. The murals are framed by robust stucco cartouches, impressively contrasting the details of the plant motifs and noble female heads, vases or vessels with fruit.

The main murals depict selected contrasting pairs of legends:

Deucalion and Pyrrha

Deucalion and Pyrrha

Their story is similar to Noah and his ark. They also survived big flooding before landing at Mt. Parnassus. All alone in the world they wanted company. In answer to this need, the titan and goddess of prophecy Themis told them to throw the bones of their mother behind them. They interpreted this as meaning "throw stones over their shoulders onto Mother Earth," and did so. The stones Deucalion threw became men and those Pyrrha threw became women.

Mercury and Argus

Mercury and Argus

Jupiter fell in love with Io, the princess of Argus. His wife Juno found out about it and transformed her into a young cow. The hundred-eye giant had to watch her. Jupiter sent Mercury to kill the giant. Mercury put him to sleep by playing a soft tune on the pipe. You can see him preparing to kill Argus with his sword.

Phaeton’s fall

Phaeton's fall

Phaeton, Apollo’s son, begged his father to allow him to drive the chariot of the sun across the sky. In the hands of the rash youth, who had neither the strength nor the experience to control the chariot, the horses bolted, scorching everything in their path with the sun's heat. To save the universe from destruction, Zeus, king of the gods, throws a thunderbolt. As the chariot disintegrates, Phaeton plunges to his death.

Callisto

Callisto 

Callisto was one of Diana’s nymphs. She gave promise to stay a virgin. But Jupiter seduced her in a disguise and she became pregnant. Juno (Jupiter’s wife) then transformed Callisto into a bear.

Cadmus and his army

Cadmus sowing teeth of dragon

Cadmus was chosen by Oracle as the founder of the city of Thebes. He was ordered to give up his quest and follow a cow , and to build a town on the spot where she should lie down exhausted. He sent his soldiers to get water from a well but they were killed by a dragon. Kadmos killed the beast. By the instructions of Athena, he sowed the dragon’s teeth in the ground, from which there sprang a race of fierce armed men, called the Spartoi ("sown"). By throwing a stone among them, Cadmus caused them to fall upon one another until only five survived, who assisted him to build the Cadmeia or citadel of Thebes, and became the founders of the noblest families of that city.

Kidnapping of Europa

Kidnapping of Europa

Europa was daughter of a Phoenician king Agenor.Jupiter fell in love with her and transformed himself into a bull. Europe liked this placid bull, put flowers on his horns and set on his back. Jupiter immediately kidnapped her to Crete.

Diana and Acteon

Diana and Acteon

Acteon saw Diana naked in her bath. She punished him by changing him into a deer. He was later killed by his own hunting dogs.

Narcissus

Narcissus

He  was a hunter who was renowned for his beauty. He was exceptionally proud, in that he disdained those who loved him.  Nemesis saw this and attracted Narcissus to a pool where he saw his own reflection in the water and fell in love with it, not realizing it was merely an image. Unable to leave the beauty of his reflection, Narcissus died.

Pyramus and Thysbe

Pyramus and Thysbe

Pyramus and Thisbe is the story of two lovers in the city of Babylon  who occupy connected houses/walls, forbidden by their parents to be wed, because of their parents' rivalry. Through a crack in one of the walls, they whisper their love for each other. They arrange to meet near at Ninus‘ tomb under a mulberry tree and state their feelings for each other. Thisbe arrives first, but upon seeing a lioness with a mouth bloody from a recent kill, she flees, leaving behind her veil. The lioness drinks from a nearby fountain, then by chance mutilates the veil Thisbe had left behind. When Pyramus arrives, he is horrified at the sight of Thisbe's veil, assuming that a fierce beast had killed her. Pyramus kills himself, falling on his sword in proper Roman fashion, and in turn splashing blood on the white mulberry leaves. Pyramus' blood stains the white mulberry fruits, turning them dark. Thisbe returns, eager to tell Pyramus what had happened to her, but she finds Pyramus' dead body under the shade of the mulberry tree. Thisbe, after a brief period of mourning, stabs herself with the same sword. In the end, the gods listen to Thisbe's lament, and forever change the colour of the mulberry fruits into the stained colour to honour the forbidden love.

Medusa killed by Perseus

Medusa killed by Perseus

Pluto and Proserpina

Pluto and Proserpina

Proserpina the daughter of Ceres was kidnapped by Pluto , the god of underworld. He fell in love with her because he was hit by Cupid’s arrow.

Daedalos and Icarus

Daedalos and Icarus

Pražské věže

Pražský hrad

Jižní věž katedrály sv. Víta

Je nejdominantnější věží chrámu sv. Víta. Jako jediná věž katedrály je přístupná veřejnosti (287 schodů).

Základ tvoří čtverec asi 14 x 14 metrů.Zlacené okno s písmenem R je z doby Rudolfa II.

Katedrála sv. Víta

Ve věži je orloj z roku 1597 od Magdeburského hodináře Hanse Bechlera . Horní ciferník hodin má průměr 425cm a ukazuje celé hodiny, druhý je o 40 cm menší a znázorňuje minuty.

Věž zakončuje lucernovitá báň  z roku 1770 od Nicoly Pacassiho. Věž je vysoká  celkem 99,3m. Její gotická část měří 55m. Český lev na vrcholu měří 3m a váží 120kg.

Největší zvon ve věži se nazývá Zikmund (1549). Byl odlit přímo na nádvoří Tomášem Jarošem. Zvon váží i se srdcem 20 160kg. Má výšku 265 cm.

Pověst o vyzdvižení zvonu říká, že královská dcera navrhla, aby upletli provaz z ženských vlasů. Pomocí tohoto provazu a tajného zdvihacího stroje (navrženého také princeznou) byl zvon bezpečně vyzdvižen.

Zvonu puklo srdce 15. června 2002. Za dva měsíce postihla Prahu velká povodeň. Mnozí tvrdili, že to má souvislost a žádali o urychlenou opravu. Puklé srdce zvonu prý přináší neštěstí, nebo je předzvěstí pohromy. Tak se stalo, že ještě téhož roku byl zvon opraven a opět se rozezněl.

S věží se pojí další legenda. Václav IV. věřil proroctví , že zahyne před touto věží. Nechal tedy věž bourat. Sám, ale zemřel před jejím zbouráním. Takže pověst nelhala, zemřel před věží (dříve než věž).

Prašná věž Mihulka

Je jednou ze tří dělových věží severního opevnění Pražského hradu. Pro své palebné možnosti byla tou nejdůležitější. Nikdy se však z ní nestřílelo a naštěstí ani na ni. Tak zůstala zachována.

Když v dubnu 1485 přesídlil Vladislav Jagellonský z Králova dvora (dnes je zde Obecní dům) na Pražský hrad, zahájil i obnovu původních gotických a románských hradeb. Stavitelem byl Benedikt Rejt.

Prašná věž

Ve čtyřech patrech věže byly střílny pro 18 děl pro účinné ostřelování Jeleního příkopu i Královské zahrady. V suterénu bylo 5 střílen pro ruční zbraně. Střílny měly odkuřovací kanály a masivní spouštěcí okenice. Ty chránily obránce před nepřátelskými střelami

Prašná věž byla také nazývána Mihulka. Zřejmě nesprávně, protože takto byla pojmenována jiná věž na Hradě. Slovem „mihule“ se říkalo fiflenám a hříšníkům. I mimopražské věže, kde byly vězněni podobní hříšníci se jmenovaly Mihulky.

Od roku 1569 měl v Prašné věži svou dílnu kovolijec Tomáš Jaroš – zhotovitel Zpívající fontány a zvonů pro katedrálu sv. Víta.

Byla tu také alchymická laboratoř pro nové adepty, kteří se teprve ucházeli o císařovu přízeň. Císař Rudolf II. sem pravidelně docházel a sledoval jejich pokroky při výrobě zlata z různých materiálů. Každý alchymista měl svůj recept jak císaře napálit a ten si ostražitě střežil. Jedním z triků byla dutá tyčinka na míchání. Do dutiny byly vloženy zrnka zlata a tyčinka byla zalita voskem. Při míchání horkého roztoku se vosk roztavil a zrnka zlata vypadla. Alchymista pak ukázal, že na dně je skutečně vyrobené zlato.

Alchymista Edward Kelly

Prašná věž sloužila také jako prachárna. Jednou zde došlo ke vznícení střelného prachu (únor 1649). Zahynul písař a dva vojáci. V silném zdivu se objevila trhlina.

Po opravě sloužila věž jako obydlí pro chudinu. V období mezi světovými válkami zde pobývali kostelníci.

Na konci 80tých let minulého století zde proběhla rozsáhlá rekonstrukce. Následně byla otevřena výstava o renesanční kultuře a životě na Hradě v 16. a 17. století. Výstava zahrnovala ukázky kovolijecké práce, odlitek rakve Rudolfa II. z roku 1612, sochy ,obrazy, zbraně a různé užitkové předměty. Část expozice byla věnována alchymii a astronomii.

V současnosti je Prašná věž součástí delšího prohlídkového okruhu Pražského hradu. Je zde expozice věnující se Hradní stráži. Více podrobností na http://www.hrad.cz/cs/prazsky-hrad/fotogalerie/prazsky-hrad/17.shtml

Bílá věž Pražského hradu  (byly vlastně dvě, dnes už jen jedna)

Dochovaná Bílá věž je součástí severního opevnění Pražského hradu a je propojená obrannou chodbou s Daliborkou.

Bílá věž

Měla svoji předchůdkyni, která byla západním vjezdem (branou)  na nádvoří (nyní III. nádvoří) Pražského hradu. Ještě v době kdy I. a II. nádvoří neexistovalo. Říkalo se jí Bílá kvůli barvě opuky, ze které byla postavena.

Sloužila také jako vězení. Byl tu vězněn Záviš z Falknštejna. Po požáru 1541 přestala být vězením.

Věž byla pohlcena výstavbou Nového královského paláce. Kde byla je patrné na fasádě, při pohledu západním směrem od obelisku na III. nádvoří (jsou zde slepá okna).

Stávající Bílá věž se tyčí nad Jelením příkopem. Je prostřední ze 3 dělových věží  (Prašná, Bílá, Daliborka) severního opevnění hradu.

Bílá věž je oválná bašta o několika poschodích.Přístupná je ze Zlaté uličky.

Sloužila jako dost přísné vězení. Ve spodním patře byla hladomorna. V roce 1621 zde byli vězněni někteří přední účastníci Stavovského povstání. Nejstaršímu z nich bylo 74 let (Václav Budovec z Budova). Byl na Staroměstském náměstí popraven jako druhý. Nejstarší popravený byl ještě starší – Kašparu Kaplíři ze Sulevic bylo 86 let.

Dalším odsouzeným byl Martin Fruwein. Pro jeho projevy proti císaři mu měl být ještě před popravou vyříznut jazyk. Po popravě mělo být jeho tělo rozčtvrceno. Zoufalý šlechtic spáchal sebevraždu skokem z vikýře věže. Jeho mrtvé tělo bylo i tak rozčtvrceno.

Dalšími vězněnými celebritami byli šlechtici z armády Albrechta z Valdštejna, kteří se sem dostali pro zbabělost po bitvě u Lužína.Krvavá exekuce byla provedena na Staroměstském náměstí v únoru 1633.

Za Marie Terezie se poměry ve věznicích trochu zlepšily. Provinilci byli vězněni v Brně ve Špilberku a Bílá věž pozbyla svoji funkci .

Daliborka

Válcová věž, která je na východní straně severního pásu opevnění Hradu. Byla zbudována 1496. Snížena byla po požáru 1781. V současnosti je prohlídka součástí Zlaté uličky.Vnitřek byl do dnešní podoby upraven roku 1965. V nedávné době byly přidány ukázky mučících nástrojů.

Věž se jmenuje podle prvního vězně Dalibora z Kozojed. Od počátku sloužila jako vězení.

Interiér Daliborky

Ve vyšších patrech byly kopky pro lehčí provinilce. Prostor byl rozdělen dřevěnými stěnami na menší cely, které byly vytápěny. V přízemí se nacházela hladomorna (oubliette). Cela bez dveří a oken po stranách, jen s okrouhlým stropním oknem, kterým sem byli veznění spouštěni. Jak napovídá francouzský název „oubliette“ občas se na ně zapomnělo.

Ne tak v případě Dalibora. Toho soud shledal vinným. Poskytl ochranu nevolníkům, kteří utekli od jejich pána Adama Ploskovského z Drahonic během nevolnického povstání na Litoměřicku roku 1496. Dalibor se údajně dopustil nejhoršího přestupku – ujal se vzbouřených poddaných a uvedl v pochybení práva vládnoucí třídy.

Podle pověsti hrál Dalibor krásně na housle. Ve skutečnosti byl mučen na „houslích“ – skřipci. Když bolestí kvílel, říkalo se, že hraje na housle.

Housle jako hudební nástroj byly vynalezeny v Itálii  Andreou Amati v Cremone až roku 1564.

Do vězení se pak dostalo mnoho dalších provinilců, někdy pro menší zločiny – hradčanský měšťan Ondřej Nejzl se sem dostal pro „ jeho nesmírné ožírání“. Teprve když rukou podáním purkmistrovi  slíbil, že „ žádného vína ani jiného opojného pití kromě piva bílého do roka ani píti ani lžící střebati nebude“ byl propuštěn. Jako jistinu musel navíc složit 200 kop grošů.

Daliborka

Jiní zlotřilci zde byli pro závažnější zločiny. Pro vraždu  ať už úkladnou a nebo způsobenou při soubojích se sem dostalo mnoho mužů.

Bylo ovšem možné využít tzv. práva výkupného, a to dokonce i když se vězeň dopustil vraždy.Obvykle se odsouzený smluvil s rodinou zavražděného na finančním vyrovnání.

S vězni se zacházelo různě. Záleželo na jejich stavu.  Do hladomorny byli spouštěni ti, kteří neměli na úplatek.

Opět za úplatu sem mohli na návštěvu přijít členové rodiny a věznění si nechávali přinášet jídlo a pití, takže tu občas bývalo dost veselo.

Bedřich Smetana se nechal inspirovat pověstí o Daliborovi k napsání opery Dalibor. Ema Destinová se jednou po představení v Národním divadle nechala odvézt na Hrad  a se svým jevištním partnerem Bohumilem Ptákem ve věži Daliborce zazpívali přímo na místě celou žalářní scénu.

Černá věž

Stejně jako středověká Bílá věž, byla Černá věž vjezdem do Hradu, z východní strany (od Opyše). Vznikla při stavbě opevnění asi v druhé čtvrti 12. století (Soběslav I.). Bylo použito zdivo ještě o sto let starší z první poloviny 11. století.

Za Karla IV. se věž jmenovala Zlatá. Její střecha byla pokryta pozlaceným olověným plechem.

Měla původně jen obrannou funkci. Hlásní mohli z vrchu věže hlásit, zda se neblíží nepřítel. Kvůli dost příkrému terénu, ale není známo , zda se u věže někdy odehrála vetší šarvátka.

Věž sloužila záhy jako vězení pro dlužníky. Někteří měli štěstí, že je vyplatila rodina. Nad některými se po čase slitoval věřitel.

Asi za vlády Vladislava Jagellonského byla zazděna věžní brána. Vzniklý prostor se také využíval jako vězení.

Černá věž

Stěny věže byly očouzeny při velkém požáru 1541. Po té se jí začalo říkat Černá věž.

Mnozí z dlužníků se dostali do věže pro svoji nezřízenou vášeň ke karetním hrám nebo hře v kostky. Tato vášeň je neopustila ani ve vězení. Svědčí o tom nález z roku 1872. Zedníci zde našli dvě sady hracích karet, první z roku 1606, druhá je o deset let novější. Výrobcem byl Němec Hannes Fletzel. Nález je v Českém muzeu.

Vnitřek věže není přístupný veřejnosti. Je zde depozitář archeologických nálezů.

Bubeneč

Nádraží Praha Bubeneč

Nádraží Bubeneč - 1850 - původní budova. Na trati do Drážďan. Úsek z Prahy do Lovosic byl otevřen v červnu 1850, celá trať do Drážďan byla zprovozněna roku 1851. Budova nádraží v Bubenči byla typizovaná jako stanice IV. třídy podle plánů Antonína Junglinga v pozdně klasicistním stylu. 

Zdejší dráhu i nádraží využíval dokonce i císař Ferdinand V. při svých cestách na letní sídla v Ploskovicích a Zákupech. Z toho důvodu bylo po roce 1877 nádraží opatřeno čekárnou i krytým peronem.

Čistírna odpadních vod (1902-6)
1896 - vzniká v Praze nová kanalizační síť. Byl pozván angličan William Heerlein Lindley. Měl rozsáhlou zkušenost. Stavěl kanalizace nejprve se svým otcem a později už sám např. ve Varšavě, Magdeburku a Frankfurtu.

Čistírna odpadních vod v Bubenči

Stará kanalizace se začala stavět už za Josefa II. Ale práce byly přerušeny po smrti císaře a plány později už nevyhovovaly. Proto byl pozván v roce 1889 renomovaný inženýr William H. Lindley. Jeho plán zahrnoval dlouhé kilometry stokové sítě složené ze sedmi kmenových stok odvádějící odpadní vody z plochy 2588 ha. Pro čistírnu byl vybrán pozemek u Vltavy v Papírenské ulici. Stoky podcházely koryto Vltavy a ústily v Bubenči. V roce 1906 bylo dílo dokončeno. Z plánovaných 3 usazovacích nádrží byla nakonec vybudována jen jedna.
Dvoukřídlá budova se pyšnila 30m vysokými komíny. Objekt z režných cihel je doplněn bílou omítkou.
Do čistírny přitékalo 400 l nečistot za sekundu . Kal se usazoval v sedimentačních nádržích na břehu plavebního kanálu a nebo se odvážel speciální dřevěnou kalovou lodí mimo město.
Čistírna byla projektována pro 400 000 obyvatel, kterých měla Praha tehdy už 550 000.
Čistírna pracovala nepřetržitě do r. 1967.Budova se dochovala a je dnes památkově chráněným industriálním klenotem. Elektrotechnické muzeum, které se zde nachází bylo otevřeno díky úsilí nadšených obdivovatelů v roce 1996.Návštěvníci mohou vidět staré kanalizační stoky, sbírku modelů parních strojů a stále funkční čerpací zařízení.
Je to nejstarší dochovaná čistírna na světě.
Malá zajímavost: Čistírnu si byl před natáčením filmu Mission Impossible IV. obhlédnout americký herec Tom Cruise. Nakonec zde natáčení proběhlo a ve filmu jde dobře odpadní stoky čistírny poznat.

Císařský mlýn - jeho vznik se datuje do počátku 13. století. , kdy část Ovence (tehdejší název Bubenče) patřila klášteru sv. Jiří. Po husitských válkách, kdy se ho zmocnili pražané,   se dostal do majetku hejtmanovi Pražského  hradu.  Významným vlastníkem byl Rudolf II., jenž ho dostal v roce 1584 darem a nechal jej radikálně přestavět. Pod vrchem Pecka byla postavena jednopatrová budova s dlouhou arkádou s 22 oblouky na pilířích s pilastry.  Staviteli byli Ulrico Aostalli (podílel se např. na stavbě Míčovny v Královské zahradě)  a kameník Giovanni Antonio Brocco.

Císařský mlýn v roce 1857 (Ferdinand Lepié, olej na plátně)

Vedle byl vyhlouben a kamenem obložen malý rybník. Ve stráni Pecky byla vykopána grotta, zastřešená kupolí. Do ní byla přivedena voda a sloužila snad jako lázeň. Rudolf tu zřídil také dvě pily, hamr a přepychovou zahradu. Na počátku 17. století tu vznikla brusírna křišťálu a drahých kamenů. Zde pracovala slavná rodina Miseroniových.

Stav objektu Císařského mlýna v roce 1990

Z té doby se zachovala brána s písmenem R. (1606)
Třicetiletá válka a války o rakouské dědictví znamenaly konec slavné éry půvabného místa. Pak už tu zbyl jen mlýn a obytná budova. Majitel V. Holeček ( po roce 1762)  nechal dům rozdělit příčkami a zasypal rybník. V první polovině 19. stol. byl objekt upraven empírově a poté ve stylu pozdního klasicismu. V areálu byla zřízena barvírna, tiskárna kartounů a poblíž také papírna.Později zde byla oblíbená Kozákova zahradní restaurace se sálem. Po výstavbě Trojského zdymadla bylo zasypáno mlýnské rameno. V roce 1990 byly klasicistní budovy kdysi výstavného mlýna zbořeny. Nyní je zde výstavní obytná rezidence (Mlýnská 22) a současná podoba mlýna je chápána jako dostavba torzovitě zachovalého areálu.

Císařský mlýn po obnově v roce 2007

Zajímavý článek o boji o Císařský mlýn na http://www.zastarouprahu.cz/kauzy/cisar/cisar3.htm

Královská obora (Stromovka) - vznikla za Přemysla Otakara II. v roce 1268. Byla spojena alejí stromů s Hradem.Obora byla ohrazena. Zmiňuje se o tom spis z doby Jana Lucemburského, který také uvádí, že tu byla dřevěná aréna na louce pod dnešním Místodržitelským letohrádkem, kde se měly konat turnaje.Nakonec z nich sešlo pro nedostatek zájmu ze strany rytířů a rovněž pozvaných hostů.Ovšem , jak napsal zbraslavský kronikář, mělo to i dobrou stránku - "alespoň se nezdupala tráva na oné louce a seno z ní sklizené postačilo celou zimu pro oborní stádo jelenů a daňků".
Karel IV. vypustil do obory další zvířata, šlo o dva zubry, které dostal darem. Ovšem zvěř z obory málem vyjedli spojenci pánů, kteří roku 1402 zajali Václava IV.
1420 se v oboře usadila část Zikmundova vojska. Žižka nechal zeď pobořit, aby je mohl vyhnat. Toho ovšem také využila zvěř a z obory se rozutekla.

Stromovka v současné době

Ferdinand I. dal oboru znovu ohradit a přeměřit. Měla tehdy 84 ha (dnešní rozloha je 104,5 ha). Nikdo nesměl kolem obory chodit se zbraní, jinak ho čekal trest oběšením.
Roku 1559 byla obora rozdělena na dvě části.
Hořejší (východní) - obora s letohrádkem - byly zde jeleni, zubři, buvoli, divoká prasata a lišky. Rudolf II. sem dal vysadit asijské ovoce, které dostal od perského šacha a také zde vypustil mnohá exotická zvířata. Málo se ví o tom, že zde byli chováni i velbloudi, ale protože se jim tu nedařilo byli odvedeni na Mníšek a pak do Dobříše, kterou kvůli tomu císař povýšil na město.
Dolejší (západní) část , která byla rozšířena směrem k Císařskému mlýnu měla podobu bažantnice. Císař v ní choval výhradně českého bažanta, jehož vzhled mu učaroval.
Po Rudolfově smrti Oboru svorně plenili žoldáci všech armád, jimž padly za oběť i exotické rostliny.
Za Karla VI. byla obora opět využívána. Bylo zde 600 daňků. Pytlačení se trestalo smrtí.
V roce 1741 (za války o rakouské dědictví) poničili oboru pruští, saští, bavorští a hlavně francouzští vojáci. Pálili dřeviny, dokonce i dřevěné části oken letohrádku, stříleli zvěř a na stromořadí vedoucím na Hrad věšeli vyzvědače a zběhy.Nakonec stromořadí spálili.

Šlechtova restaurace prochází rekonstrukcí

Díky hraběti Chotkovi zpřístupnil císař František I. oboru pro obyčejné Pražany. roku 1804.
Došlo k velkým úpravám. Chov zvěře už nebyl obnoven, ale zato byly vysazeny květiny, budovány bazény a vodotrysky.  Roku 1885 byl založen Růžový sad (zničen poslední povodní) a zbudován podchod ústící na dno bývalého rybníka. Vznikla tak promenáda před Šlechtovou restaurací lemovaná zajímavými dřevinami. V roce 1886 zde bylo vysazeno 8000 jehličnanů.
Ve Stromovce se také sportovalo. V roce 1887 se zde konaly Mezinárodní závody Velocipedistické na obřích kolech. Od roku 1920 se zde konaly pravidelné Běhy Stromovkou. Roku 1926 se zúčastnily i ženy. Pádily k cíli vzdálenému 800m.

Místodržitelský letohrádek

Do Stromovky rád jezdíval na koni prezident T.G. Masaryk nebo také Vlasta Burian.


Rudolfova štola - její vybudování souvisí s rozhodnutím Rudolfa II. zřídit v oboře Velký rybník o rozloze 21 ha. Byl vášnivým rybářem. Protože podzemní prameny nebyly dostatečně vydatné , měla pomoci voda z Vltavy.Pro štolu musela být pod Letnou vysekána ve skále přístupová cesta.
Práce začaly v roce 1583 vyhloubením pěti svislých šachet, hlubokých 20 - 40m, které měly umožnit práce zároveň na několika místech. První byla vyústěna na začátku Čechovy ul., druhá v jejím prostředku, čtvrtá je zaslepena pod Letenským tunelem a pátá ústí v oplocení u vjezdu do letenských tenisových kurtů. Prostřední (třetí) šachta musela být kvůli průsaku vody zasypána.

"Věrné vyobrazení průkopu Jeho Veličenstva císaře z řeky Vltavy až do starého parku v celé své rozsáhlosti." Psáno španělsky. 

Šachty byly kryty přístřešky s rumpály pro vytěženou zeminu. Budování štoly skončilo roku 1593. Měří 1 127 m, je vysoká 2m a šířka je od 70 cm až k 1,5 metru.
Začíná nad Novomlýnským jezem, který měl za úkol hnát do ní vodu.  Těsně nad ním byl malý domek (Stará havírna) pro poddůlního , který měl za úkol starat se o štolu a obsluhovat stavidla.
Voda tekla z Vltavy samospádem. Umožnil to spád , jeden mm na jeden metr délky a rovněž fakt, že v místě začátku štoly byla hladina řeky dost vysoko.
Havíři vyhloubili v průměru 8,3m měsíčně. Pracovali většinou v noci. Vydělávali asi 50 grošů týdně (průměrná mzda byla od 10 - 70 grošů).  Za 1 groš bylo možno koupit 10 piv, slepice byla za 2,5 groše, boty za 7,5 až 18 grošů, ovce za 16 grošů.

Pergamenový svitek plánu štoly od Isaaca Phendlera z r.1593

Rudolf II. chtěl být o postupu prací informován, proto mu vysoký úředník Isaac Phendler musel vypracovat plán. Tento unikát zachycuje štolu v podélném řezu s mnoha detaily (např. vinná réva rostoucí na svahu Letné). Tvoří ho svitek pergamenu dlouhý 240 cm a široký 20 cm. Je psán španělsky a název zní "Věrné vyobrazení průkopu Jeho Veličenstva z řeky Vltavy až do starého parku v celé své rozsáhlosti." Plánek ukořistili Švédové , ale nakonec se objevil v Paříži, kde ho koupil na konci 19. stol rytíř Vojtěch Lanna ml. V roce 1910 byl darován Národnímu technickému muzeu.
Již z počátku byly problémy s výdřevou štoly. Byla zhotovena z měkkého dřeva, které snadno hnilo. Opravy dokončeny 1633.Ale další problém vyvstal se znečištěním Vltavy, do které pouštěli mydláři, sanytrníci a koželuzi mnoho nečistot. Existovaly oprávněné obavy, že by se touto vodou mohly ryby v rybníce otrávit.
Štola byla prý využívána jedním poddůlním (po roce 1711, kdy zde byl postaven nový chodník) nikoliv jen na kontroly , ale i na zálety do obory.
Ve 40. letech 18. století se chtěli Francouzi dostat štolou do týla císařských vojsk usazených v západní části Letné.
Poté co byl Velký rybník pro nezájem Habsburků vypuštěn byla štola až do roku 1804 nevyužita.

Vyústění štoly ve Stromovce

Stromovka byla zpřístupněn pro veřejnost a voda byla potřeba pro novou zeleň a pro lovecký zámeček. Hrabě Chotek tedy nechal štolu vyčistit a byla položena nová podlaha. Ta se dochovala 150 let až do roku 1955. Za okupace nechali Němci vyústění štoly ve Stromovce zasypat. Otevřena byla z jedné třetiny v roce 1997, ale od záplav je opět uzavřena.

Starý (á) Bubeneč (oba názvy jsou správné)
Je mnohými autory popisován jako nejpůvabnější pražská čtvrť, která byla ve 20. století připojena k Praze.
Název vznikl zkomolením z původního jména Ovenec (ovčí dvůr), přičemž jistou úlohu zde sehrála i nevelká vzdálenost od rovněž starobylé vsi Bubny. Přední Ovenec se nacházel v místě dnešního Bubenče, Zadní Ovenec pak v místech Tróji.V roce 1949 postihlo obec nesmyslné dělení mezi obvody Prahy 6 a 7. Hranice vede Císařským ostrovem, ulicí za Císařským mlýnem a podél zdi Královské obory až k Místodržitelskému letohrádku a křižovatce Špejchar.

První zmínka o vsi pochází z listiny biskupa Jindřicha Břetislava z roku 1197, kterou biskup potvrzuje Ovenec jako majetek premonstrátů v Teplé.Později připadl premonstrátkám v Chotěšově.
Přemysl Otakar II. na pozemcích vybudoval oboru, za kterou jeptišky vyplatil až Václav II roku 1284.
Dne 22. května 1420 došlo v Bubenči k šarvátce mezi tábority v čele s Janem Žižkou a vojáky pod vedením Hynka Hlaváče z Dubé. Během této události táborité Ovenec vyplenili a dílo zkázy dokonala císařská vojska, která se sem stáhla po prohrané bitvě na Vítkově 14. července 1420.
Po prohraném odboji měst v roce 1547 král Ferdinand I. zdecimovaný Ovenec zkonfiskoval.
Během 30.leté války byl Ovenec také zle zkoušen. Nejprve zde rabovali císařští žoldnéři, roku 1631 saská armáda a v roce 1639 Švédové.
Přední Ovenec náležel purkrabství až do roku 1791, kdy správa přešla na zemské stavy a majitelé se pak střídali - Martinicové, Gallasové, Bredové atd.

Znak Bubenče

Vesnička pak žila poklidným životem. V roce 1890  zde bylo asi 100 domů, ale o 10 let později už dvojnásobek ( 189 domů, asi 5000 obyvatel).
V roce 1904 byl Bubeneč povýšen Františkem Josefem I. na město, ale znak dostal až v únoru 1905. Městská symbolika hradby je doplněna figurou berana. Barvy vyjadřují panství nejvyšších purkrabí českých a sousední Stromovky.
K Velké Praze byl Bubeneč připojen až v roce 1922.

Libeň

Libeň

Tato část Prahy byla podle legendy založena kněžnou Libuší.

Název Libeň je odvozen od slova „libý“.

První zmínka je z roku 1363 , kdy místo patřilo významné patricijské rodině Rothlevů.Bývala zde tvrz „Podviní“ , položená uprostřed vinic, které pokrývaly široké okolí.

Tvrz byla 1595 přestavěna na zámeček. V roce 1608 zde byl podepsán tzv. Libeňský mír mezi Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem. Rudolf se vzdal vlády nad Moravou, Uhrami a Rakousy. Po Bílé Hoře náležel zámeček  Albrechtovi z Valdštejna. Dalšími vlastníky byli Trautmannsdorfové a pak Nosticové, kteří vše r. 1662 prodali Starému Městu.

Staroměstští proměnili zámeček v letní sídlo primátorů. Roku 1883 zde byl zřízen Výchovný ústav pro mládež a postupně ve 20. století libeňská radnice.

Na zámečku jsou patrny stopy tří architektonických stylů. Renesančního, raně barokního a rokokového. Rokoko mu dalo 1769 hlavní frontu tereziánského letoviska podle architekta Jana Prachnera.

Nad vchodem je znak Prahy. Je to staroměstský znak, který byl za vlády Ferdinanda III. Pozměněn. Do brány na znaku byla přidána ruka s mečem, připomínající obranu Starého Města před Švédy za 30.leté války.

Pomník primátora Podlipného

Před sadem je pomník primátora JUDr. Jana Podlipného. (1848 – 1914). Byl znám jako velký vlastenec. Jako první pronesl veřejnou řeč jen česky.  1888 zrušil dvojjazyčné názvy ulic.

Malé odbočení:

1770 – zavedena čísla Marií Terezií, kvůli vybírání daní

1787 – zavedeny německé názvy ulic

1848 – německo-české názvy

1868 – česko-německé názvy

1888 – jen české názvy

Vedle tohoto zámečku zde bylo v 18. a 19. století postaveno několik usedlostí např. Balabenka, Pelc-Tyrolka, Rokoska, Palmovka.

Sokol.

Byl založen 1884 starostou Janem Voctářem. První schůzky se konaly v hostinci „U dojičů“. Peníze na stavbu Sokola se scházely pomalu. Teprve 1901-10 byla postavena budova Sokola ve stylu geometrické secese.

Proti Sokolu stávalo původně staré tržiště. Nedaleko stála škola. Všechny dochované domy jsou z 19. století.

Sokol

Blízko Sokola se nachází kostel sv. Vojtěcha. Je to dřevěný kostel z roku 1910, který byl stavěn jako provizorní. Je jeden z mála dochovaných kostelů v secesním stylu, který byl inspirován venkovskou architekturou.

Vchod kostela sv. Vojtěcha

Rokytka

Její pramen bychom našli poblíž Tehova u chatové oblasti Lada (4 km JV od Říčan). Na horním toku připomíná horský potok . Po Vltavě a Berounce je to největší vodní tok v Praze. Má délku 36 km. V Libni se vlévá do Vltavy. Průtok při ústí je asi 0,39 m krychlových za sekundu. V minulosti měla význam jako zdroj energie pro mlýny, v současné době je nedílnou složkou krajiny.

Malý mlýn – na místě splavu. 1950 zbourán.

Nejstarší betonový most přes Rokytku

Na říčce je tu nejstarší betonový most v Čechách postavený podle projektu A. Loose v r. 1896 během jenom 35 dní.

Velký mlýn (dnes nazývaný Lowitův)  – se zázrakem dochoval. Vznikl asi ve 13. až 14. století u ramene Vltavy (dnes zaveženého). Poprvé zmiňován 1595. Poblíž stával měděný hamr a pivovar. Některé budovy pivovaru ještě stojí, ale už ho nepřipomínají.

Barokní podoba mlýna pochází z 18. století. Když bylo rameno Vltavy zaveženo a mlýn zrušen, byla budova  snížena na jednopodlažní s polozapuštěným suterénem. Budovu zrušeného mlýna zakoupil 1883 pekař Jáchym Lowit a provozoval zde pekárnu.

Lowitův mlýn

Pražská obec zakoupila budovu 1906 a za socialismu byla používána jako sklad brambor. Pak stavení hodně chátralo až bylo roku 2000 opraveno díky městské části Praha 8. Mlýn byl ovšem znovu poničen při povodni 2002.Na fotografii je dnešní stav (květen 2012).

Nedaleko bývala židovská čtvrť vzniklá po 1561 , kdy Nosticové dali povolení k jejímu postavení. Čtvrť se značně rozšířila v 1744, kdy byli Židé vykázáni z centra Prahy Marií Terezií. Po r. 1848 ghetto upadalo a bylo postupně demolováno.

Jeden z posledních domů židovské čtvrti v Libni

Dochovaly se prakticky jen dva domy v Koželužské ulici (u Metrostavu). Jeden z nich je „Horkých pivní sanatorium“ a další dům vedle. Židovský hřbitov, který býval poblíž dolního libeňského nádraží byl zavezen 1,5m navážkou ( možná bude vykopán).

Synagoga v Libni

Zachovala se jedna synagoga  (1848-56) v románském slohu. Těsně unikla demolici. Za války byla skladištěm nábytku.

V 19. století se stala Libeň místem horlivého zakládání továren a průmyslových podniků. Již 1832 byla založena Rustonka a pak další, největší byla Českomoravská založ. 1871.

Roku 1894 byl založen přístav.Jeho význam však začal záhy upadat díky konkurenci holešovického přístavu. Přístav i s pozemky zakoupila 1924 Vltavsko- Labská společnost, která zde opravovala lodě. Postupně přešla i k jejich výrobě a přejmenovala se na Loděnice Praga. V roce 1945 byla společnost znárodněna a znovu přejmenována na České loděnice. Prosluly výrobou sacích bagrů a jiných specializovaných zařízení. Tato společnost v 90. letech zanikla. Nyní probíhá na opuštěných pozemcích výstavba kanceláří a nadstandardních bytů.

Zrušené nádraží Libeň-Dolní nádraží

Nádraží Dolní Libeň. Postaveno 1877 na trati Praha Olomouc.Zrušeno 1973.

Dům vedle divadla Na Palmovce (má dochované výkladce v přízemí) 

Betonový most , za ním právě rekonstruovaný palác "Svět"

Informační cedule před Lowitovým mlýnem

Další informace na http://cs.wikipedia.org/wiki/Libe%C5%88