Libeň

Libeň

Tato část Prahy byla podle legendy založena kněžnou Libuší.

Název Libeň je odvozen od slova „libý“.

První zmínka je z roku 1363 , kdy místo patřilo významné patricijské rodině Rothlevů.Bývala zde tvrz „Podviní“ , položená uprostřed vinic, které pokrývaly široké okolí.

Tvrz byla 1595 přestavěna na zámeček. V roce 1608 zde byl podepsán tzv. Libeňský mír mezi Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem. Rudolf se vzdal vlády nad Moravou, Uhrami a Rakousy. Po Bílé Hoře náležel zámeček  Albrechtovi z Valdštejna. Dalšími vlastníky byli Trautmannsdorfové a pak Nosticové, kteří vše r. 1662 prodali Starému Městu.

Staroměstští proměnili zámeček v letní sídlo primátorů. Roku 1883 zde byl zřízen Výchovný ústav pro mládež a postupně ve 20. století libeňská radnice.

Na zámečku jsou patrny stopy tří architektonických stylů. Renesančního, raně barokního a rokokového. Rokoko mu dalo 1769 hlavní frontu tereziánského letoviska podle architekta Jana Prachnera.

Nad vchodem je znak Prahy. Je to staroměstský znak, který byl za vlády Ferdinanda III. Pozměněn. Do brány na znaku byla přidána ruka s mečem, připomínající obranu Starého Města před Švédy za 30.leté války.

Pomník primátora Podlipného

Před sadem je pomník primátora JUDr. Jana Podlipného. (1848 – 1914). Byl znám jako velký vlastenec. Jako první pronesl veřejnou řeč jen česky.  1888 zrušil dvojjazyčné názvy ulic.

Malé odbočení:

1770 – zavedena čísla Marií Terezií, kvůli vybírání daní

1787 – zavedeny německé názvy ulic

1848 – německo-české názvy

1868 – česko-německé názvy

1888 – jen české názvy

Vedle tohoto zámečku zde bylo v 18. a 19. století postaveno několik usedlostí např. Balabenka, Pelc-Tyrolka, Rokoska, Palmovka.

Sokol.

Byl založen 1884 starostou Janem Voctářem. První schůzky se konaly v hostinci „U dojičů“. Peníze na stavbu Sokola se scházely pomalu. Teprve 1901-10 byla postavena budova Sokola ve stylu geometrické secese.

Proti Sokolu stávalo původně staré tržiště. Nedaleko stála škola. Všechny dochované domy jsou z 19. století.

Sokol

Blízko Sokola se nachází kostel sv. Vojtěcha. Je to dřevěný kostel z roku 1910, který byl stavěn jako provizorní. Je jeden z mála dochovaných kostelů v secesním stylu, který byl inspirován venkovskou architekturou.

Vchod kostela sv. Vojtěcha

Rokytka

Její pramen bychom našli poblíž Tehova u chatové oblasti Lada (4 km JV od Říčan). Na horním toku připomíná horský potok . Po Vltavě a Berounce je to největší vodní tok v Praze. Má délku 36 km. V Libni se vlévá do Vltavy. Průtok při ústí je asi 0,39 m krychlových za sekundu. V minulosti měla význam jako zdroj energie pro mlýny, v současné době je nedílnou složkou krajiny.

Malý mlýn – na místě splavu. 1950 zbourán.

Nejstarší betonový most přes Rokytku

Na říčce je tu nejstarší betonový most v Čechách postavený podle projektu A. Loose v r. 1896 během jenom 35 dní.

Velký mlýn (dnes nazývaný Lowitův)  – se zázrakem dochoval. Vznikl asi ve 13. až 14. století u ramene Vltavy (dnes zaveženého). Poprvé zmiňován 1595. Poblíž stával měděný hamr a pivovar. Některé budovy pivovaru ještě stojí, ale už ho nepřipomínají.

Barokní podoba mlýna pochází z 18. století. Když bylo rameno Vltavy zaveženo a mlýn zrušen, byla budova  snížena na jednopodlažní s polozapuštěným suterénem. Budovu zrušeného mlýna zakoupil 1883 pekař Jáchym Lowit a provozoval zde pekárnu.

Lowitův mlýn

Pražská obec zakoupila budovu 1906 a za socialismu byla používána jako sklad brambor. Pak stavení hodně chátralo až bylo roku 2000 opraveno díky městské části Praha 8. Mlýn byl ovšem znovu poničen při povodni 2002.Na fotografii je dnešní stav (květen 2012).

Nedaleko bývala židovská čtvrť vzniklá po 1561 , kdy Nosticové dali povolení k jejímu postavení. Čtvrť se značně rozšířila v 1744, kdy byli Židé vykázáni z centra Prahy Marií Terezií. Po r. 1848 ghetto upadalo a bylo postupně demolováno.

Jeden z posledních domů židovské čtvrti v Libni

Dochovaly se prakticky jen dva domy v Koželužské ulici (u Metrostavu). Jeden z nich je „Horkých pivní sanatorium“ a další dům vedle. Židovský hřbitov, který býval poblíž dolního libeňského nádraží byl zavezen 1,5m navážkou ( možná bude vykopán).

Synagoga v Libni

Zachovala se jedna synagoga  (1848-56) v románském slohu. Těsně unikla demolici. Za války byla skladištěm nábytku.

V 19. století se stala Libeň místem horlivého zakládání továren a průmyslových podniků. Již 1832 byla založena Rustonka a pak další, největší byla Českomoravská založ. 1871.

Roku 1894 byl založen přístav.Jeho význam však začal záhy upadat díky konkurenci holešovického přístavu. Přístav i s pozemky zakoupila 1924 Vltavsko- Labská společnost, která zde opravovala lodě. Postupně přešla i k jejich výrobě a přejmenovala se na Loděnice Praga. V roce 1945 byla společnost znárodněna a znovu přejmenována na České loděnice. Prosluly výrobou sacích bagrů a jiných specializovaných zařízení. Tato společnost v 90. letech zanikla. Nyní probíhá na opuštěných pozemcích výstavba kanceláří a nadstandardních bytů.

Zrušené nádraží Libeň-Dolní nádraží

Nádraží Dolní Libeň. Postaveno 1877 na trati Praha Olomouc.Zrušeno 1973.

Dům vedle divadla Na Palmovce (má dochované výkladce v přízemí) 

Betonový most , za ním právě rekonstruovaný palác "Svět"

Informační cedule před Lowitovým mlýnem

Další informace na http://cs.wikipedia.org/wiki/Libe%C5%88

Renesanční architektura

1493 – Vladislavský sál - začátek

1614 – dokončena Matyášova brána, císař odchází do Vídně, konec renesance

Vrací se k antice. Důraz kladen na vlastní schopnosti, poznání a rozum. Renesance oproti gotice není tak inovativní. Zavrhuje žebra, opěrný a skeletový systém. Budovy působí staticky, vrstvení pater, která jsou oddělená římsami.

Rozvíjí se ornament, štuky, sgrafita. V renesanci převažuje plošný ornament – přidává se na zeď.

Gotika měla plastický ornament – rytý do zdi.

Raná renesance – (1493 – 1526) Jagellonci – pozdně gotické stavby s prvky renesance

Vrcholná renesance – (1537 – 1573) – Ferdinand Habsburský – přivedl italské mistry. Jsou stavěny renesanční šlechtické paláce. Vzniká tzv.česká renesance – renesance v Čechách narazila na velice silnou gotickou tradici a nové stavby jsou stavěny mnohdy na gotických parcelách, mají díky tomu složité štíty. Renesance byla jakoby naroubována na gotiku.

Pozdní renesance – (1576 – 1614) – Rudolf II., manýrismus. Pozval mistry z Nizozemí. Architektura již směřuje k baroku.

Sloupové řády – mizí dórský sloup, ale je znovu objeven toskánský. Vymizelo kanelování. Sloupy mají entanci – mírné vyboulení.

Toskánský řád už popisuje Vitruvius. V roce 1415 byl v klášteře St. Gallen nalezen rukopis jeho díla o architektuře a příbuzných oborech, známý dnes pod názvem Deset knih o architektuře, latinsky De architectura libri X. Díky jeho spisu renesance rekonstruovala antickou architekturu.

Kladí – římsa, vlys, architráv a arkáda

Pilastr – hranatý sloup, ze dvou třetin zapuštěný do zdi (liší se od lizény tím, že má hlavici a patku).

Arkády – převzetí architrávového a archivoltového systému. Vznikají vícepatrové arkády.

Odshora - ochoz, architráv,cvikl, archivolta

Patrový řád – střídání různých typů arkád.

Okna jsou ve stejné linii, gotika toto neznala.

Římsy – soklová, mezipatrová, nadokenní, podokenní atd.

Zdobení říms: lunetová (půlkruhová), fabionová, konzolová, volutová

Materiály

Cihly. Velký rozmach, malta je také důležitým stavebním i estetickým prvkem – štuky, sgrafita. Používá se i režné zdivo bez omítky. Cihly – unifikace  (6,5 x14,5 cm). Arkády ovšem zůstávají kamenné.

Kámen – pískovec – snadno opracovatelný

Kov – mříže, okapy, chrliče, stabilizace staveb

Sklo – okna zasklívána čočkami, ručně foukané. Tabulové sklo se používá až v pozdní renesanci a baroku.

Štíty – volutový, krenelový (jako cimbuří), obloučkový (benátský), vlaštovčí ocas

Klenby – valené, neckové, zrcadlové , sklípkové (Slavonice)– upustilo se od žeber a opěrných systémů- nahradila je železná táhla a kleštiny

Zrcadlová klenba byla nejoblíbenější, byla rovná a šlo na ní nanášet fresky.

Klenby byly i dřevěné a cihlové.

Stropy – dřevěné a mnohdy velice propracované. Povalový, záklopový, kazetový, táflovaný.

Portály – klasický (Vl. Sál), bohatší typ (sv. Jiří – od Benedikta Rieda 1515), bosovaný (Ungelt), pravoúhlý s nadsvětlíkem (nejoblíbenější).

Okna – nejsou hloubená, ale přidělávaná. Často sdružená. Bramantovské okno.

Štuky, fresky (chiaroskuro) – Ungelt, sgrafita

Umění v pražském metru

Pražské metro bylo slavnostně otevřeno 9.5.1974.

V té době stát financoval mimo vlastní stavbu metra i umění, které zdobilo a mnohde ještě dodnes zdobí vestibuly, vstupní haly i vlastní stanice. Bylo určeno, že na umění půjdou  4% z rozpočtu všech staveb v republice.

Josef Klimeš - stylizovaná řeka vně stanice Holešovice

Celkem vzniklo více než 100 uměleckých děl.

Vyšehrad – sochař Stanislav Kolíbal se podílel svou sochařskou prací na opěrných pilířích stanice. Vytvořil také pilíř pod tehdejším Palácem kultury – je to konstruktivistické dílo, které odpovídá progresivnímu minimalistickému proudu tehdejší doby v USA.

Kačerov – Vladislav Gajda – komunisty protěžovaný výtvarník, který vytvořil ve vstupní hale reliéf ze sekaného hořického pískovce.

Benjamin Hejlek - Skleněná vitráž na Kačerově

Benjamin Hejlek – sklář a výtvarník, experimentátor, autor nových technologií- vytvořil u vstupu skleněnou vitráž metodou lehaného skla. Pracoval mj. i na výzdobě Nové scény ND (skleněné kopule) a letiště Ruzyně.

Pro stanici Pankrác vytvořil skleněnou stěnu vestibulu a vstupní dveře.

Holešovice – Josef Klimeš – venku před vstupem je stylizovaná řeka s obřími kameny. Vypadají jako obrovské oblázky, ale byly sekány ručně. Součástí je i fontánka.

Náměstí Míru – Jiří Kryštůfek - venku vedle kostela sv. Ludmily – bronzová plastika dívky s holubicí –„Mír“. Autor měl štěstí , že se zaměřil v díle na postavu dívky,  tento motiv byl nekonfliktní a vyhovoval pojetí socialistického realizmu.

Václav Cígler – v průchodu byla nakloněná elipsa složená z bodových světel.  Světla byla řízena počítačem a reagovala na biorytmus průchodu lidí stanicí.

Karlovo náměstí – při výstupu na náměstí  (roh Resslovy a náměstí ) jsou krásná osvětlovací tělesa od Josefa Kochrdy – zachycují pohyb kapky, která jakoby prochází lampou. Autor vytvořil pro stanici Leninova (Dejvická) obří skleněnou stěnu, která se dodnes nedochovala.

František Vízner – vyzdobil obklady z lisovaného skla celou stanici Karlovo náměstí.  Je to jako galerie uprostřed města.

Národní třída – Stanislav Libeňský a Jaroslava Brychtová – vytvořili ve vstupním vestibulu dva skleněné hranoly, které se protínaly a vytvářely uprostřed rotující krychle. Když se autorka dozvěděla, že se bude vestibul rušit, před 5 lety dílo koupila a věnovala Muzeu skla.

Václav Cígler - skleněné obrazovky

Náměstí republiky – Václav Cígler – vytvořil pro stanici obklady představující skleněné obrazovky, které měly být podsvícené a při příjezdu a odjezdu metra měly vytvářet světelnou show. Je to ukázka skvělé spolupráce architekta a výtvarníka.

Cígler také vytvořil ve vestibulu dvě skleněné stély z lepených bloků, které při příjezdu po eskalátorech hrály barvami duhy. Zde ve vestibulu sklo velice trpělo a proto bylo při rekonstrukci Palladia přestěhováno do zaměstnanecké části , která není veřejnosti přístupná.

Poznámky podle pořadu Artmix, vysíláno na ČT 12.2.2012
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10123096165-artmix/212562229000001/obsah/190077-umeni-v-metru/

Žižkov 2

Věž kostela sv Prokopa (západní vchod)

Kostel sv. Prokopa –  byl založen roku 1898 při příležitosti 50. výročí panování Františka Josefa I. Proto se mu také zpočátku říkalo „jubilejní“. Hlavním architektem byl Josef Mocker. Stavba trvala 5 let.

Nad západním vchodem je sv. Vojtěch . Severní vchod je zdoben tympanonem s pannou Marií, které sv. Prokop podává maketu kostela. Autorem byl Josef Pekárek, student Myslbeka.

Rozměry kostela: délka  51 metrů, šířka 17 metrů, výška věže 73 metrů.

Ze zařízení je nejproslulejší  obraz od Karla Škréty – Sv. Václav Obránce Prahy proti Švédům z roku 1649 pocházející z kostela v Emauzích.

Hlavní novogotický oltář je od Fr. Mikše. Má čtyři křídla na způsob archy. Uprostřed je sv. Prokop obklopený sv. Cyrilem a Metodějem.

Kostel byl důkladně restaurován 1992-7.

Interiér kostela sv. Prokopa

Havlíčkovo náměstí – původně Basilejské.

V horní části se nachází budova radnice- novobarokní z 1889-90.

Havlíčkovo nám.

Uprostřed je socha Karla Havlíčka Borovského z roku 1911 od Josefa Strakovského. Aby nebyla za války zničena, byla pohozena Na Maninách ve křoví. Originál je nyní v lapidáriu.

Komenského náměstí – zde začala jako první asanace 70. let 20. stol (aby se uvolnilo místo pro panelové domy). Nejdříve bohužel byly zbourány ty nejhezčí domy. Hlavním kritériem byla přístupnost pro buldozery.

Škola byla zachována.

Staré Olšany – do dnes se bohužel nedochovaly. Byl tu klášterní dvorec (asi 1306) – patřil irským františkánům od Hybernů. Dále tu byla středověká tvrz Mikuláše z Olšan. U tvrze byl rybník. Do dnes se na tomto místě nestaví. Je tu park před tenisovými kurty.

Domy existovaly do 70. let minulého století. Při proražení silnice byly staré Olšany zničeny.

Vrch sv. Kříže –z  břidlice. Byl to dobrý zdroj stavebního materiálu  např. pro dláždění ulic. Pod kopcem vstup do atomových krytů.

Do poloviny 19. stol. sloužil jako šibeniční vrch. Byly tu tři kříže.

Olšanské hřbitovy – 1680 – morová rána. Vznikly tu tři hřbitovy. Pro Staré Město r. 1682 s kaplí sv. Rocha. Nové Město – s kaplí sv. Kříže a židovský hřbitov.

Hrob malíře Jaroslava Čermáka

Když 1786 Josef II. zrušil hřbitovy v centru Prahy, staly se Olšany hlavním hřbitovem pro pravý břeh Prahy. Malá Strana a Smíchov pohřbívaly na Malostranském hřbitově.

Rozloha Olšanských hřbitovů je 50 ha. Je  tu 65 000 hrobů a 25 000 hrobek, 2 rozptylové loučky. Počet pohřbených lidí přesahuje 2 mil.

Parukářka

Na Parukářce se původně nacházely vinice, které založil již ve 14. století císař Karel IV. Viniční usedlost koupil v 19. století známý pražský parukář Jan Hrabánek a stála zde i zbrojní továrna Sellier & Bellot dvou francouzských podnikatelů.

Vyráběly se tu kapsle ze střelného prachu. Bylo zde zaměstnáno asi 1000 lidí, včetně dětí. Výroba byla nakonec převedena do Vlašimi.

V současnosti zde vznikl nový bytový projekt Central Park- skleněné věže. Od původních plánů musely být postaveny nižší, aby nezasahovaly do panoramatu Prahy. Zatím obsazeno asi ze 60%.

Pohled z Vrchu sv. Kříže

Úvod k Žižkovu najdete zde

Žižkov

.

Starý Žižkov

Vznikl v 19. století zastavěním krajiny mezi dolním Novým Městem a Olšanskými hřbitovy. Až do 18. stol zde převládaly vinice, a proto se původně jmenoval Vinohrady. Tato čtvrť se nachází pod vrchem Vítkovem , který byl už za Karla IV. pokryt na jižním svahu vinicí.

Blízko Churchillova náměstí se Seifertova ulice dělí na odbočku doprava k Riegrovým sadům a rovně  do Olšan. Původně zde vedla důležitá cesta na Moravu.

Všeobecný penzijní ústav

Všeobecný penzijní ústav – důležitá funkcionalistická budova. Architekti – Karel Honzík a Josef Havlíček je to jedno z nejstěžejnějších děl českého funkcionalizmu, obdivované i samým Corbusierem. Jenom pozemek stál 12,5 mil. korun. Je postaven na křížovém půdorysu, má pásová okna a střešní terasy, kde původně podle plánu měla být zeleň. Budova měla jako první v ČR úplnou klimatizaci. Bylo zde upletněno všech pět principů funkcionalizmu Corbusiera: volná dispozice, sloupy, rovná střecha, pásová okna, flexibilita

Na obklad byly použity dlaždice z Rakony. Jsou tam stále původní, už přes 70 let. Budova má dvanáct pater, 7 nadzemních. Také proto se jí říkalo mrakodrap.

V době komunismu zde bylo sídlo ROH a dnes patří Odborům.

Stavba stála 64 mil. a byla to nejdražší stavba 1. Republiky. Další významná stavba funkcionalizmu ze stejné doby je Veletržní palác.

Plynárna – stála původně poblíž  místa kde je budova Odborů. Byla vybudována 1865 – 67. Plyn se vyráběl z uhlí a používal se hlavně na osvětlení. Nyní je v Praze jedna centrální plynárna v Michli.

Když byla bourána 1931, bylo použito více výbušniny a došlo k poškození okolní zástavby (okna atd.) Plynárna pak musela být ručně rozebrána. Při těchto pracech byly nalezeny zbytky Krocínovy kašny, která byla původně na Staroměstském nám.  Byla použita jako stavební materiál při stavbě plynárny. Nyní jsou zbytky kašny uloženy v Lapidáriu.

Rajská zahrada

Byla to centrální zahrada pro pěstování růží pro parky . Dnes je na jejím místě VŠE.

Šibeniční Hora 

 Od konce Hybernské ulice se táhla na východ při silnici vedoucí na Kutnou Horu  (dnes Husinecká) hora Šibeniční, s vinicemi kláštera ambrosiánů, na jejímž kraji nedaleko hradeb novoměstských bylo od 15. stol. popraviště. Na popravišti byla šibenice s podezdívkou, čtyři pilíře pro věšení až pěti oběšenců na jednom. O kousek dál byl popravčí špalek  a kolo na vplétání  a lámání zločinců a také kůl . Na ten byli lidé zaživa napichování. Nejhumánnější byla poprava stětím.

Popravy se pořádaly pro více odsouzených najednou (až 20) a procesí vyráželo ze Senovážného náměstí, pak byla zastávka u kaple sv. Dismasa, přestavěná v 17. Stol. hr. Kuprvaldem. Byla zde kaple ubohých hříšníků, kde se konaly mše za popravené. Byla zrušena 1752 a proměněna na hostinec (zboř. 1845).

Na místě Žižkova byla z větší části až do pol. 19. Stol  pole s několika usedlostmi jako byly Hrabovka, Pražačka, Bezovka, Smetanka, Dolní a Horní Sklenářka, Švihanka, Kuchyňka  aj.

Počátky čtvrti Žižkov

Památník na Vítkově

Roku 1849 byly založeny Vinohrady, které zahrnovaly i Žižkov a Olšany. V roce 1877 se Žižkov oddělil. Jedno ze jmen uvažovaných pro název čtvrti bylo  Rudolfov.

Zástavby začínala chaoticky , poblíž dnešní Husitské ulice. Teprve roku 1865 vydal Hertig regulační plán. Ulice byly úzké na severním svahu. Proto se zde již od počátku usazovalo spíše chudší obyvatelstvo.

Divadlo Ponec – jedna z nejstarších budov z 19. Stol. Je to klasicistní dům, kde byla původně šroubárna. Od r. 1910 potom jeden ze 3 žižkovských biografů. Kino zde bylo do 1968. Pak budova chátrala. Od 2001 je opravená budova používána jako divadlo s původním názvem biografu – Ponec.

Vítkov – byl dlouho holý kopec. Je tvořen křemencem. Nazývá se podle měšťana Vítka, který zde měl vinice.

V roce 1420 se zde odehrála vítězná bitva husitů proti početnému vojsku, které bylo vedeno císařem Zikmundem.

V 19. stol byl jižní svah osázen ovocnými stromy, který se ale příliš nedařilo. 1840 tu Thomayer založil krajinářský park. Byl velice oblíbený díky nádherným výhledům na Prahu. Na místě dnešního Vojenského muzea býval hostinec.

Žižkova socha

Památník na Vítkově – myšlenka na jeho realizaci již 1882. 1891 zde byla dřevěná maketa osvícena reflektory. Po vzniku Československa byl přijat návrh na vytvoření památníku hrdinů národa, legionářů a osvoboditelů. Nakonec byl památník vystavěn v letech 1929 – 38. Za války zde bylo skladiště Wermachtu. Po 1948 byl památník využit na propagaci komunismu. Bylo tu mauzoleum Klementa  Gottwalda. V roce 1962 muselo být zrušeno a nabalzamované tělo bylo zpopelněno. Byli zde pohřbíváni významní představitelé komunistické strany, jejichž ostatky byly odvezeny po Sametové revoluci.

V současné době je v památníku stálá expozice Křižovatky české a československé státnosti.

Žižkova socha – Soutěže se zúčastnili 3 sochaři –Ladislav  Šaloun, Jan Mařatka a Bohumil Kafka. Klasický návrh, který koncipoval Bohumil Kafka se stal předlohou pro monumentální bronzovou sochu. Sochař konzultoval historiky i hipology. Vzrušené diskuze se týkaly toho , zda by měl Žižka držet v ruce bibli, jak by mu měly vlát vlasy atd. Socha váží 16,5 tuny, skládá se ze 120 částí a 5000 šroubů.  Byla odhalena v den výročí bitvy na Vítkově , 14. 7. 1950. V letech 2010 – 2011 byla restaurována.

Jedna ze scén zdobících památník

Malá zajímavost nakonec, po finální rekonstrukci byla socha celá natřena včelím voskem.

Klášter minoritů a basilika sv. Jakuba na Starém Městě

Byl založen Václavem I. (bratr Anežky)  v roce 1232 jako první klášter minoritů v Čechách V té době se např. budují hradby Starého Města, rozvíjí se rytířská kultura, byly vynalezeny turnaje, do Čech přichází gotika, vznikají nová města.  V okolí kláštera byly na severu usazeni členové řeznického cechu (dodnes Masná ul.), na východě byly hradby, na jih palác Jana Lucemburského (nyní klub Chapeau rouge).

Řád minoritů je odnož původního řádu založeného sv. Františkem z Assisi roku 1209. Již od 13. stol prodělával řád názorové krize a rozdělil se na členy, kteří vyznávali přísnější řeholi - to jsou františkáni. Druhá skupina připouští zmírnění řehole -  minorité.

Sv. František - freska zimního refektáře

Sv. František byl syn obchodníka a chtěl se stát rytířem. Jeho otec byl Ital,  matka byla z Francie. I když byl pojmenován Giovanni , začali mu říkat Francesco. Toto jméno si pak zvolil jako své jméno řádové. Řád byl oficiálně schválen Inocentem III.

Sv. František hlásal absolutní chudobu a proto nejdříve neměl příliš následovníků. Dokonce se prý uchýlil do lesa a hlásal zvěři. Postupem času se situace zlepšila a dokonce se přihlásila první žena , Klára, která později s pomocí sv. Františka založila řád Klarisek . Známou členkou tohoto řádu byla u nás sv. Anežka.

Hlavním pilířem zaměření řádu minoritů byla láska k bližnímu, kázání pro chudé, misijní činnost a také láska ke všemu stvořenému. Sv. František údajně jako první sestavil betlém. Menší bratři byli od počátku městským řádem, mendikanti tzn. žebraví mniši.

Kaple sv. Anny - napravo sv. Jakub, nalevo sv. František

Minorité se při příchodu do Prahy patrně usadili u již existujícího kostelíka sv. Jakuba. Byl založen asi 1212 za doby Přemysla Otakara I.Sv. Jakub Větší byl první z apoštolů, který zemřel mučednickou smrtí v Jeruzalémě. Jeho tělo bylo postupně přeneseno do Španělska do Santiaga de Compostelly, kam se dodnes pořádají poutě. Symbol, který poutníci často užívají je svatojakubská mušle. Údajně prý jeden rytíř, který přihlížel vykládání ostatků sv. Jakuba z lodě zahlédl záblesk z nebes. Jeho kůň se splašil a skočil do moře. Když byl rytíř vyloven, byl poset mušlemi.

Za dob Lucemburků byla z jejich strany věnována kostelu sv. Jakuba velká pozornost.  Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna pomohli klášteru po požáru. Dále se zde konala slavnost po jejich korunovaci r. 1311 (v zimním refektáři) . Eliška se podílela na stavebních úpravách – refektář, kaple sv. Anny, severní ambit. Kostel byl budován ve stylu vrcholné gotiky a původně měl osu natočenou na SZ. Byl vysvěcen za přítomnosti Karla IV a arcibiskupa Očka z Vlašimi r. 1374.

Kostel byl jedním z nejvyšších v Praze – po sv. Vítu a Panně Marii Sněžné. Měl výšku 30 m, dnes o 5 metrů méně. Byl také druhý nejdelší po sv. Vítu.

Sv. František v kostele v Římě, kde se rozhodl stát mnichem.
Freska ze zimního refektáře

V domě U Štupartů si vybudoval Jan Lucemburský palác ve francouzském stylu. Dále také vlastnil dům U kamenného zvonu. Bylo to proto, že na počátku 14. stol vyhořel Pražský Hrad. R. 1378 bylo v kostele vystaveno tělo Karla IV před jeho pohřbením na hradě. Tělo bylo před tím také ukazováno na Vyšehradě a po sv. Jakubu také v kostele Panny Marie pod řetězem. Karel IV. se údajně nechal pohřbít v hábitu menších bratří s dřevěnými insigniemi, jako znak pokory.

Kostel byl několikrát drancován. Poprvé to bylo za husitů a poté při vpádu Pasovských. V obou případech se o záchranu zasloužili v blízkosti usazený cech řezníků.Minorité se podíleli také na pomoci akademické obci Karlovy Univerzity , ještě před zakoupení Karolina. Teologická kolej tu byla později obnovena také v roce 1622. V chrámu se konaly promoce.

Roku 1689 byl kostel hodně poničen při požáru. Ke větší škodě došlo z toho důvodu, že zde byly právě prováděny opravné práce na freskách a lešení bylo ze dřeva. Gotická klenba kostela spadla.

Byla nutná obnova. Povolali Šimona Pánka, architekta SM, který se již osvědčil při nejedné stavbě (např. fortifikace). Během 12 let kostel přebudoval ve stylu barokního klasicismu. Basiliku trochu zmenšil, narovnal osu, vestavěl barokní chór, přidal barokní okna.

V kostele je 22 oltářů – s obrazy slavných autorů – 4 obrazy od Petra Brandla , 1 od Hanse von Aachena. Na sochařské výzdobě se podílel např. M.V. Jackel.

V důsledku Josefínských reforem se museli bratři vzdát části kláštera pro potřeby Vyšší odb. školy.

1869 – zde založila dcera Fr. Palackého první mateřskou školu.

Poslední stavební úpravy 1940. Roku 1974 byl kostel povýšen papežem na basiliku minor. Zásluhu na tom má kulturní využití kostela (varhanní koncerty).

Interiér:

Hlavní oltář – Umučení sv. Jakuba od V.V. Reinera. Po stranách sochy Víry a Naděje od Ignáce Platzera. Madona je gotická z roku 1460. Známá je legenda o zloději, který chtěl Madoně odcizit dary. Byl stižen křečí (Madona jej uchopila za ruku) a nemohl odejít. Ráno ho tak našli a jeho ruka musela být useknutá. Na paměť této události dodnes ruka visí v zadní části kostela – v blízkosti vchodu napravo.

Fresky stropu od F. Vogeta -  u hl. oltáře– Bůh otec, Kristus, Duch svatý, Oslava Mariina jména a p. Marie Imakuláta.

Napravo je vchod do kaple sv. Františka. V ní se nachází socha Ecce Homo a obraz (veraikon) a socha  sv. Františka.

Varhany – osazeny nově po velkém požáru 1689. Mají 4 manuály, 91 rejstříků a 8277 píšťal. Jsou z roku 1705.

Další fresky stropu – 1. Uvedení p. Marie do chrámu 2. Zasnoubení p. Marie s Josefem 3. Zvěstování 4. Navštívení (setkání Marie s Alžbětou) 5. Uvedení Páně do chrámu (hromnice - 40 dní po narození jej Marie chtěla jako prvorozeného zasvětit bohu) 6. Nanebevzetí (nad varhanami)
Kaple:

1.      Vpravo od vchodu v podvěžní kapli oltář Všech svatých od P. Brandla

Madona s girlandou od Hanse von Aachena

2.      Oltář p. Marie, obraz Madony od Hanse von Aachena. Dlouho se nevědělo, že Aachen je jeho autorem a proto ve starší literatuře není uváděn ve spojitosti s tímto dílem. je to také první obraz, kde byla použita květinová girlanda. Běžně se začala objevovat až o několik desítek let později.

3.      Oltář sv. Floriana, dále jsou zde sochy ochránců proti moru – sv. Vavřinec, sv. Šebestián, sv. Roch, dole pod obrazem  jako kostra sv. Rosálie (tento způsob zobrazování přejat ze Španělska)

4.       Zavraždění sv. Václava – P. Brandl

5.       Navštívení p. Marie – Petr Keck,

6.       Oltář sv. Judy Tadeáše

7.       Rokokový oltář sv. Tekly, obraz od neznámého rakouského malíře

8.       Nanebevzetí p. Marie – P. Brandl

9.       Nejsvětější trojice, pieta z 15. Stol

10.   Velká dřevěná socha sv. Anežky od Jindřicha Wiehlguse (1940)

11.   V chóru vpravo zamřížovaný vchod – kaple sv. Františka  (popsána výše)

12.   Hlavní oltář – Umučení sv. Jakuba od V.V. Reinera (rovněž popsán výše)

13.    Sv. Kříž se sochami Ignáce Platzera – vedle kazatelna  1705 – s postavami důležitých františkánů – sv. Bonaventura, sv. František, Antonín atd.

14.   Sv. Antonín – pomocník při ztrátě statků hmotných i nehmotných

15.   Mramorový náhrobek šlechtice Jana Václava hraběte z Mitrovic . Byl to nejvyšší kancléř království českého. Zemřel 1712. Z roku 1716 je náhrobek vyrobený Ferd. Maximiliánem Brokoffem podle návrhu vídeňského architekta Jana B. Fischera z Erlachu. Anděl zapisuje dobré skutky do trojúhelníku nad mrtvým tělem kancléře, který je korunován Fámou. Pod nimi Kontemplace (žena) pláče nad ztrátou patrona  a ochránce umění  a literatury. Napravo Chronos  bůh času na jehož draperii je signatura Brokoffova.

16.   Sv. rodina – raně barokní , nejstarší v kostele od J.J. Heinsche

17.   Útěk svaté rodiny do Egypta (P. Keck)

18.   Oltář sv. Josefa věnovaný stavitelem chrámu Pánkem s obrazem od Petra Brandla

19.   Oltář sv. Valburgy s obrazem Jana Kř.Lišky

20.   Sv. Jan Nepomucký – Petr Keck – Jan dává almužnu. Kolem obrazu jsou  sochy 14 pomocníků v nouzi od I. Platzera

21.   Oltář. Sv. Dismasa – dobrého lotra, symbol obrácení s obrazem Keckovým

Severní část ambitu

22.   V podvěžní kapli zcela nalevo od vchodu hrobka cechu řezníků a deska připomínající , že dvakrát v r. 1420 (husité) a 1611(vpád Pasovských)zachránili kostel před vypleněním.

Ambit (II.) se zpola zachoval v původní gotické podobě – západní a severní strana. Uprostřed rajský dvůr s kašnou, která byla po určitou dobu obecní. Západní strana bývala původně otevřená do ulice. Dále ve dvoře byl suchý mlýn – poháněný dobytkem. Gotická klenba a sloupy z doby asi 1360 – žebra se zarývají do sloupů.

Východní a jižní strana je barokní.

Zimní refektář (III.) upravený malbami Františka Vogeta (asi 1830) o životě sv. Františka.

Kaple sv. Anny (IV.) – původně gotická, zbarokovaná 1689.

Průčelí kostela – štukatury sv. Jakuba (uprostřed) sv. Františka (nalevo) a sv. Antonína (napravo) od Ottavia Mosta z r. 1695. Sv. Jakub je s poutníky.