Podskalí je název zaniklé osady na pravém břehu Vltavy v Praze mezi dnešním Jiráskovým a Železničním mostem. Její někdejší obyvatelé se živili převážně vorařstvím, obchodem se dřevem, ledařstvím či těžbou písku ze dna řeky.
Osada s kostelem sv. Kosmy a Damiána (první zpráva k roku 1178) je poprvé zmiňována k roku 1198, ale zřejmě má historii mnohem starší. Staré Podskalí tvořila původně zástavba podél pobřežní cesty mezi ústím Botiče a jezem nad novoměstskými mlýny (dnešní Mánes). Ve 2. polovině 13. století zde patrně vznikl trh s plaveným dřevem a určitý monopol, který škodil Pražanům. V roce 1316 získali Staroměstští od Jana Lucemburského privilegium v podobě předkupního práva na připlavené dříví a zákaz kupovat od venkovských plavců dříví, dokud nebylo připlaveno do Podskalí. V roce 1341 byl vydán ve shodě s Podskalskými a s králem Janem zákaz o překupování dříví s přikázaným místem pro přistávání vorů – pokuta za porušení zákazu byla po třetinách dělena mezi staroměstské, podskalské a krále. Z vorů bylo pod Vyšehradem vybíráno mýto, které náleželo (před dobou husitskou) vyšehradské kapitule.
V roce 1348, kdy bylo Podskalí pojato do hradeb Nového Města, mělo Podskalí 4 kostely (sv. Jana, sv. Mikuláše, sv. Vojtěcha a sv. Antonína, zvaný též sv. Ondřeje – dnes kostel Nejsvětější Trojice), zatímco kostel sv. Kosmy a Damiána se založením Slovanského (Emauzského) kláštera stal z farního kostela kostelem klášterním a farní funkce přešla na kostel sv. Mikuláše. Za bojů o Vyšehrad v roce 1420 bylo celé Podskalí vypáleno – kostel sv. Jana (na rozdíl od ostatních podskalských kostelů) už nikdy nebyl obnoven. Na konci 15. století vytvořili podskalští plavci cech – tak vzniklo tzv. poříční (plavecké) právo, které rozsuzovalo spory při obchodu s dřívím. Za Josefa II. byl emauzský klášter zrušen a jeho majetek přešel pod správu Nového Města.
Na přelomu 19. a 20. století, když se Praha rozšiřovala, byla čtvrť postupně zbořena, zejména po velké povodni v roce 1890, kdy se rozhodlo, že je třeba Prahu chránit vysokou nábřežní zdí. Po vybudování městské říční navigace s náplavkou byly historické domečky odříznuty od vody a byly zrušeny ohrady se dřevem. Po demolici bylo území rozparcelováno a následovala výstavba činžovních domů.
[editovat]Památky
- Podskalská celnice na Výtoni – zachovala se díky tomu, že ji město v roce 1908 odkoupilo jako památku na rázovitý život ve starém Podskalí. V roce 1939 byla budova převedena do vlastnictví Muzea hlavního města Prahy, které zde po 2. světové válce otevřelo první historickou expozici. V roce 2003 byla po rekonstrukci znovu otevřena. V přízemí se nachází restaurace, v prvním patře jsou vystaveny expozice, které se vztahují k Podskalí a Vltavě. Půda slouží jako depozitář spolku Vltavan.
Život v zaniklém Podskalí dnes připomíná film „Poslední Podskalák“ (1940) nebo „Plavecký mariáš“ (1952), z písní například „Podskalák“ Karla Hašlera. Tradice spojené s životem na řece dodnes udržuje spolek Vltavan.
Podolí je katastrální území v Praze. Je zde evidováno 76 ulic a 1147 adres. Žije zde 13 913 obyvatel. Podolí je malá městská čtvrť nacházející se na pravém břehu Vltavy. Na jihu sousedí s Braníkem, na severu se nachází Vyšehrad (viz snímek, který je pořízen z vyšehradské vyhlídkové terasy), na levém břehu Vltavy na západě se nachází Smíchov, na východě pak na kopci místní čvrťPankrác, která spadá pod Nusle.
[editovat]Významné objekty
- Podolská vodárna - významná technologická stavba zajišťující dodávku vody mnoha domácnostem v Praze (původně určená pro výrobu pitné vody pocházející přímo z řeky Vltavy)
- Plavecký stadion - místo vhodné jak pro aktivní sport i pro rekreaci Pražanů
- Ústav pro péči o matku a dítě - renomovaná nemocnice s porodnicí (na obrázku úplně vlevo těsně pod Vyšehradem)
- Veslařský ostrov - místo vhodné pro sportovní aktivity provozované na Vltavě, zejména pro veslování, rychlostní kanoistiku ajachting
- Podolský přístav - malý říční přístav pro sportovní plavidla
- Dvorce - mimo sportovní účely (tenisové dvorce) též přestupní stanice mezi tramvají a autobusy, již po mnoho desítek let zde končí autobusové linky číslo 118 a 124 (jezdící odtud východním směrem přes Budějovické náměstí do Michle).
- Žluté lázně - říční plovárna naproti tenisovým dvorcům v části Dvorce
[editovat]Zajímavé okolní objekty
- Císařská louka - velký ostrov na protějším břehu řeky Vltavy spadající pod městskou část Smíchov
- Kavčí hory - velký areál České televize nacházející se na kopci nad řekou přímo nad Plaveckým stadionem, převážná většina tohoto televizního areálu se nachází přímo na území Podolí, zbytek pak v Nuslích
Podolská vodárna
Podolská vodárna je velké vodárenské zařízení nacházející se v hlavním městě Praze v městské části Podolí při pravém břehu řeky Vltavynaproti Veslařskému ostrovu mezi Vyšehradem a Plaveckým stadionem v Podolí. Jedná se o technicky zajímavou a historicky i architektonicky cennou stavbu, která je památkově chráněna.
Stará Vinohradská vodárna
Historie vzniku této vodárny úzce souvisí s prudkým rozvojem hlavního města a jeho průmyslu zejména v druhé polovině 19. století, kdy bylo v Praze zřízeno mnoho zcela nových vodárenských zařízení. V roce 1882 byla v Podolí zřízena původní vodárna, která nesla název Vinohradská vodárna, neboť byla určena pro zásobování vodou tehdy samostatného města Královské Vinohrady, později k nim přibyly i další okolní části jako byl Žižkov, Nusle, Vršovice a Strašnice. Pro tyto účely vedlo z Podolí na Vinohrady zvláštní vodovodní potrubí až k vodárenskému zařízení v dnešní Korunní třídě. Po dalším rozšíření a technické modernizaci vodárny v roce 1885 bylo možno dodávat upravenou vltavskou vodu i na Smíchov a Malou Stranu na protějším břehu řeky, později byla zdejší voda přiváděna až do Karlína.
V roce 1888 probíhala rekonstrukce starých pražských vodáren, zároveň s tím došlo ke zrušení veřejných městských kašen. V roce 1908 došlo k výstavbě nového pražského vodovodu, kdy voda byla do Prahy přiváděna z nových vodních zdrojů od Jizery u Káraného, kde se voda pocházející z Jizery filtruje přirozeným způsobem štěrkopískovými vrstvami místních studní. Tento jednotný pražský vodovod byl dokončen v roce 1913, což vedlo k tomu, že všechny staré městské vodárny mohly být definitivně zrušeny.
Zanikla i tato původní Vinohradská vodárna v Podolí. Teprve poté, co kapacita nových jizerských vodních zdrojů přestala stačit stále rostoucím potřebám, bylo rozhodnuto o výstavbě nové velkokapacitní vodárny v Podolí na místě staré Vinohradské vodárny.
[editovat]Nová Podolská vodárna
Tato nová vodárna vznikla v v druhé polovině 20. let 20. století podle projektu Antonína Engela. Kromě základní budovy určené pro filtracivltavské vody byl nově vystavěn i zvláštní jímací objekt nacházející se na Veslařském ostrově. Součástí celého technologického celku byla také budova strojovny s čerpadly, administrativní budova určená pro zaměstnance a vlastní objekt filtrační stanice. Na tehdejší dobu se jednalo o velmi mohutnou stavbu velkého rozsahu i objemu.
Výkon této nové Podolské vodárny činil 35 - 40 tisíc kubických metrů vody za jeden den. Vltavská voda byla nejprve filtrována v několika hrubých filtrech a během této technologické operace byla také několikrát provzdušňována. Teprve potom přecházela na jemnější filtraci adezinfekci, která byla prováděna chlórováním. Takto upravená pitná voda byla potrubím odváděna na Vinohrady, kde vznikly nové velkévodojemy v oblasti Flóry. Odtud pak byla dále rozváděna do dalších částí města.
Postupem doby, tak jak se město stále více rozrůstalo, přirozeně stoupala i spotřeba vody, což vedlo k tomu že se průběžně zvyšovala kapacita nové vodárny instalací nových technologií. Zdejší technologické vodárenské zařízení bylo několikrát rekonstruováno.
Počátkem 30. let 20. století přibyla před původní filtrační stanici další technologická jednotka, stala se jí chemická úpravna vody. Ta pracovala na principu čeření, což je technologický proces, při němž se nečistoty z vody vysrážení a oddělí se z ní i některé usazeniny.
Ve 40. letech 20. století byly instalovány nové rychlofiltry. V letech 1956-1965 došlo k dostavbě další části vodárny podle původního návrhu Antonína Engela a Maxmiliána Koschina. Byla zde dobudována další technologická budova s druhou filtrační stanicí a zároveň s tím byla nově rekonstruována celá její starší část. Toto řešení plně zachovalo původní architektonický ráz původní stavby.
[editovat]Architektonické provedení
Budovy jsou vystavěny v novoklasicistním stylu, uprostřed jsou doplněny 45 metrů vysokou vodárenskou věží. Průčelí budovy zdobí tesané pískovcové sochy, ty představují alegorie pro řeku Vltavu a její významné přítoky.
[editovat]Autoři soch
- Vydra - Josef Fojtík
- Otava - Joza Novák
- Blanice (Šumava) a Malše
- Berounka - Josef Fojtík
- Vltava - Joza Novák
- Sázava
- Blanice (Podblanicko) a Želivka - Josef Fojtík
- Lužnice
- Nežárka
[editovat]Současnost
V nynějším pražském vodovodním a vodárenském systému Podolská vodárna slouží jakožto záložní vodní zdroj a pomocná úpravna vody. Zdejší vltavská voda se zde mísí s vodou pocházející z hlavních vodárenských zdrojů, především z Želivky a z Jizery od Káraného. Podolská vodárna dnes zásobuje ty části hlavního města Prahy, které nelze zásobovat z ostatních úpraven. Jedná se zejména Staré Město a Josefov. Mnoho podolské vody je přečerpáváno do vodojemů na Floře. Výkon Podolské vodárny je stále velmi významný zejména vzhledem k nutnosti celkové rekonstrukce pražských vodovodních a kanalizačních sítí. Současný jmenovitý výkon vodárny činí 500 l za sekundu (0,5 metru kubického za sekundu), lze jej však postupně zvýšit až na výkon 2200 litrů za sekundu (2,2 m3/s). Podolská vodárna je tak stále velmi významným záložním zdrojem vody například pro případ závažné provozní havárie hlavních vodárenských zdrojů.
V roce 1992 byla zahájena další generální rekonstrukce Podolské vodárny. Kromě vlastních oprav vodárenských budov zde došlo za nepřerušeného provozu k další modernizaci stávajícího technologického zařízení. Na prostranství před původní budovou byl vestavěn další nový objekt, který nyní slouží jakožto expozice Muzea pražského vodárenství, které se sem přestěhovalo v roce 1997 z původních prostor na Národní třídě.
[editovat]
Podolská vodárna
Stará Vinohradská vodárna
Historie vzniku této vodárny úzce souvisí s prudkým rozvojem hlavního města a jeho průmyslu zejména v druhé polovině 19. století, kdy bylo v Praze zřízeno mnoho zcela nových vodárenských zařízení. V roce 1882 byla v Podolí zřízena původní vodárna, která nesla název Vinohradská vodárna, neboť byla určena pro zásobování vodou tehdy samostatného města Královské Vinohrady, později k nim přibyly i další okolní části jako byl Žižkov, Nusle, Vršovice a Strašnice. Pro tyto účely vedlo z Podolí na Vinohrady zvláštní vodovodní potrubí až k vodárenskému zařízení v dnešní Korunní třídě. Po dalším rozšíření a technické modernizaci vodárny v roce 1885 bylo možno dodávat upravenou vltavskou vodu i na Smíchov a Malou Stranu na protějším břehu řeky, později byla zdejší voda přiváděna až do Karlína.
V roce 1888 probíhala rekonstrukce starých pražských vodáren, zároveň s tím došlo ke zrušení veřejných městských kašen. V roce 1908 došlo k výstavbě nového pražského vodovodu, kdy voda byla do Prahy přiváděna z nových vodních zdrojů od Jizery u Káraného, kde se voda pocházející z Jizery filtruje přirozeným způsobem štěrkopískovými vrstvami místních studní. Tento jednotný pražský vodovod byl dokončen v roce 1913, což vedlo k tomu, že všechny staré městské vodárny mohly být definitivně zrušeny.
Zanikla i tato původní Vinohradská vodárna v Podolí. Teprve poté, co kapacita nových jizerských vodních zdrojů přestala stačit stále rostoucím potřebám, bylo rozhodnuto o výstavbě nové velkokapacitní vodárny v Podolí na místě staré Vinohradské vodárny.
[editovat]Nová Podolská vodárna
Tato nová vodárna vznikla v v druhé polovině 20. let 20. století podle projektu Antonína Engela. Kromě základní budovy určené pro filtracivltavské vody byl nově vystavěn i zvláštní jímací objekt nacházející se na Veslařském ostrově. Součástí celého technologického celku byla také budova strojovny s čerpadly, administrativní budova určená pro zaměstnance a vlastní objekt filtrační stanice. Na tehdejší dobu se jednalo o velmi mohutnou stavbu velkého rozsahu i objemu.
Výkon této nové Podolské vodárny činil 35 - 40 tisíc kubických metrů vody za jeden den. Vltavská voda byla nejprve filtrována v několika hrubých filtrech a během této technologické operace byla také několikrát provzdušňována. Teprve potom přecházela na jemnější filtraci adezinfekci, která byla prováděna chlórováním. Takto upravená pitná voda byla potrubím odváděna na Vinohrady, kde vznikly nové velkévodojemy v oblasti Flóry. Odtud pak byla dále rozváděna do dalších částí města.
Postupem doby, tak jak se město stále více rozrůstalo, přirozeně stoupala i spotřeba vody, což vedlo k tomu že se průběžně zvyšovala kapacita nové vodárny instalací nových technologií. Zdejší technologické vodárenské zařízení bylo několikrát rekonstruováno.
Počátkem 30. let 20. století přibyla před původní filtrační stanici další technologická jednotka, stala se jí chemická úpravna vody. Ta pracovala na principu čeření, což je technologický proces, při němž se nečistoty z vody vysrážení a oddělí se z ní i některé usazeniny.
Ve 40. letech 20. století byly instalovány nové rychlofiltry. V letech 1956-1965 došlo k dostavbě další části vodárny podle původního návrhu Antonína Engela a Maxmiliána Koschina. Byla zde dobudována další technologická budova s druhou filtrační stanicí a zároveň s tím byla nově rekonstruována celá její starší část. Toto řešení plně zachovalo původní architektonický ráz původní stavby.
[editovat]Architektonické provedení
Budovy jsou vystavěny v novoklasicistním stylu, uprostřed jsou doplněny 45 metrů vysokou vodárenskou věží. Průčelí budovy zdobí tesané pískovcové sochy, ty představují alegorie pro řeku Vltavu a její významné přítoky.
[editovat]Autoři soch
- Vydra - Josef Fojtík
- Otava - Joza Novák
- Blanice (Šumava) a Malše
- Berounka - Josef Fojtík
- Vltava - Joza Novák
- Sázava
- Blanice (Podblanicko) a Želivka - Josef Fojtík
- Lužnice
- Nežárka
[editovat]Současnost
V nynějším pražském vodovodním a vodárenském systému Podolská vodárna slouží jakožto záložní vodní zdroj a pomocná úpravna vody. Zdejší vltavská voda se zde mísí s vodou pocházející z hlavních vodárenských zdrojů, především z Želivky a z Jizery od Káraného. Podolská vodárna dnes zásobuje ty části hlavního města Prahy, které nelze zásobovat z ostatních úpraven. Jedná se zejména Staré Město a Josefov. Mnoho podolské vody je přečerpáváno do vodojemů na Floře. Výkon Podolské vodárny je stále velmi významný zejména vzhledem k nutnosti celkové rekonstrukce pražských vodovodních a kanalizačních sítí. Současný jmenovitý výkon vodárny činí 500 l za sekundu (0,5 metru kubického za sekundu), lze jej však postupně zvýšit až na výkon 2200 litrů za sekundu (2,2 m3/s). Podolská vodárna je tak stále velmi významným záložním zdrojem vody například pro případ závažné provozní havárie hlavních vodárenských zdrojů.
V roce 1992 byla zahájena další generální rekonstrukce Podolské vodárny. Kromě vlastních oprav vodárenských budov zde došlo za nepřerušeného provozu k další modernizaci stávajícího technologického zařízení. Na prostranství před původní budovou byl vestavěn další nový objekt, který nyní slouží jakožto expozice Muzea pražského vodárenství, které se sem přestěhovalo v roce 1997 z původních prostor na Národní třídě.
[editovat]
VYŠEHRAD - tajemné místo spjaté s pověstmi, jedno z nejpamátnějších míst českého národa, oáza klidu a krásy uprostřed velkoměsta.
VYŠEHRAD - svědek staré slávy, kde v dobách, zahalených šerem dávné minulosti snad již v 7. století žil kupec Samo…
Málokdo z Pražanů i z návštěvníků Prahy alespoň jednou nenavštívil bájný Vyšehrad. Pohled odsud na panorama Hradčan, kroutící se tok Vltavy s historickou kulisou pražských domů má v sobě jisté magično, které pociťují lidé, přicházející se sem duševně posílit či jen prostě odpočinout od vřavy pražských ulic či milenci se skrýt do různých zákoutí. Ale ikdyž vás sem nohy přinesou jen tak nazdařbůh, tak vás po pár krocích pohltí zvláštní atmosféra tohoto místa.
Zde, dovolte, budu citovat, neb to zcela vystihuje moji myšlenku:
„O tom, že existují zázračná a přitom záhadná místa, nebude člověk s přirozeně náboženským citem pochybovat. Nepominutelnost prostoru je určena tím, co se označovalo jako genius loci a co dodnes dává vzniknout ozvláštněnému pocitu topofilie, lásky k určitému místu, jež se projevuje navíc dechem a duchem posvátného. Řada takových míst se již pradávno vyznačovala konáním zázraků a stala se výrazně poutnickým punktem v krajině lidského bytí. Ekologická psychologie zdůraznila, že taková místa mají silný potenciál vyvolávat ambienci, pocit všezahrnující vůkolnosti. Lokality prostupují to, co je viditelné, a promlouvají podstatou, jež je navíc umocněna nezapomenutelnou a ojedinělou vizualitou.“
I v současné době, kdy mnozí propadli stylu konzumního způsobu života, se považuje Vyšehrad za jedno z mála dosud posvátných míst našeho národa a není náhodou, že někdo hledá pocit sounáležitosti a jistoty právě zde na Vyšehradě - v jeho geniu loci.
Každý člověk je jinak vnímavější na tu kterou lokalitu, to je čistě individuelní. Já si dobíjím baterky na výhledové plošině u zábradlí nad Vltavou - na někoho toto místo nepůsobí a má své dobíjecí místo mezi stromy v parku. Opravdu záleží na vnímavosti jedince, kde vycítí „své“ místo.
Pominu Aloise Jiráska s jeho českými starými pověstmi a bájemi a podívám se na Vyšehrad dneška. Třeba vás to bude inspirovat k příjemné procházce či výletu. Dostupnost pro každého je snadná - trasa C pražského metro zde má stanici několik desítek metrů od vstupní Táborské brány.
"Nehledej začátky, stejně nenalezneš. "
Strategicky výhodná poloha Vyšehradu na ostrohu nad soutokem Vltavy a Botiče přilákala k osídlení již v 3. tisíciletí před naším letopočtem – to byla doba kamenná. Původní osídlení tvořilo vyšehradské hradiště. Přemyslovský hrad zde vznikl až v první polovině 10. století, nedlouho po založení Pražského hradu. Původně se jmenoval Chrasten, ale již od 11. stol. nese dnešní jméno Vyšehrad.
Ve druhé polovině 11. a v první polovině 12. století byl Vyšehrad hlavním sídlem přemyslovských knížat, v té době se zde rozvinula velkorysá stavební činnost. Kníže Vratislav I. roku 1085 zvolen králem českým a polským, si za svou rezidenci určil právě Vyšehrad. Vybudoval zde zděný palác hodný českých panovníků a zesílil opevnění celé lokality.
Kníže založil nový chrám, baziliku sv. Vavřince, snad nejstarší pražskou románskou rotundu sv. Martina a kolem roku 1070 i Vyšehradskou kolegiální kapitulu podřízenou přímo papeži. V jejím čele stál probošt, jenž býval ve středověku kancléřem českého panovníka a vedl dokonce i zahraniční politiku českého státu.
Jeho nástupci včetně Soběslava II. (1125 - 1140) také pečovali o společenskou prestiž Vyšehradu. Avšak po korunovaci krále Vladislava ztratil Vyšehrad společenský i politický význam neboť po roce 1140 čeští králové trvale přesídlili na Pražský hrad.
Vyšehrad získal novou slávu až za panování Karla IV. Podle korunovačního řádu se zde začínal průvod nově zvoleného panovníka jako projev úcty k prapředkovi dynastie, z níž Karel IV. po matce pocházel. Dal přestavit Vyšehrad v kamennou pevnost, jež byla připojena hradbami k Novému Městu Pražskému. Byl zde vystavěn gotický královský palác, kapitulní chrám a mohutná brána zvaná Špička. Bohužel, později naši slavní husité vzali Vyšehrad útokem a celý královský areál zničili.
Dodnes se z jeho gotické podoby dochovala část hradního paláce a zdivo strážní bašty – což je takzvaná Libušina lázeň ve srázu nad řekou, část nejvýstavnější pražské gotické brány Špička při cestě z Pankráce a trojlodí chrámu sv. Petra a Pavla (jeho dnešní podoba je však dána novogotickou přestavbou z konce 19. stol.).
Dnešní vzhled dostal Vyšehrad během 17. století, kdy byl přestaven v barokní vojenskou citadelu. Byly zbořeny staré gotické hradby a postaveny nové bastionové. Z doby výstavby opevnění pochází i brány Táborská a Leopoldova na vstupu z Pankráce, Cihelná brána vedoucí na Nové Město byla upravena později. V rukou vojenské správy zůstal Vyšehrad až do roku 1911, kdy byl předán městu. V této nezměněné podobě (až na vyhořelou zbrojnici) se zachoval do dnešních dnů.
Další části barokního opevnění Prahy se dochovaly zejména na Strahově. Z gotických je dnes možno vidět zeď vedoucí přes nuselské údolí mezi Vyšehradem a Karlovem a Hladovou zeď na svahu Petřína.
Vyšehradské skále dominuje gotický kostel svatého Petra a Pavla, který byl 29. června 2003 povýšen na basiliku. Za účasti tisíce věřících byla po slavnostní odpolední mši církevními hodnostáři odhalena ve vyšehradském parku socha probošta Mikuláše Karlacha (1831 až 1911), který se zasloužil o přestavbu Vyšehradu. Založil kapitulní muzeum a nechal dokončit regotizaci kostela. Jeho zásluhou došlo k rozšíření a přeměně vyšehradského hřbitova na národní pohřebiště „Slavína“, inicioval vybudování monumentálního pantheonu, jež od roku 1869 slouží jako pohřebiště významných osobností národa českého, kde místo posledního odpočinku nalezlo téměř 600 osobností kultury a vzdělanosti.
Z církevních památek si můžete na Vyšehradě prohlédnout:
- méně známý kostel Stětí Sv. Jana Křtitele (odsud původně pochází tzv. čertův sloup)
- Boží muka (1685/1715)
- kapličku P. Marie Šancovské (Loretánská) z roku 1764
- středověkou studni
- čtyři Myslbekova sousoší známých dvojic naší historie (Ctirad+Šárka, Libuše+Přemysl, …)
- zbytky zdiva kamenného románského mostu
- portál z barokní zbrojnice
- novorománskou kapličku se sochou svaté Ludmily (1880)
- nové proboštství s kaplí sv. Klementa (1874)
- kopii jezdecké sochy sv. Václava.
Památkou na vojenskou minulost Vyšehradu připomínají zdejší hradby a podzemní kasemata, v nichž jsou umístěny originály některých barokních soch z Karlova mostu.
Vchod je z Cihelné brány. Kasematy se nacházejí po obou stranách - pravá část chodeb ústí do podzemního sálu zvaného Gorlice, který měl sloužit jako shromaždiště vojáku, sklad potravin a munice. Délka obou křídel kasemat je cca 1 km. Chodby jsou nejméně 2 m vysoké a l,5 m široké.
Vyšehradské kasematy a vůbec celý Vyšehrad unikl totálnímu zničení na konci pruské války v listopadu 1744. tehdy Prusové tehdy vložili do kasemat 133 sudů se střelným prachem, které měl odpálit doutnáky poslední voják. Díky nevšední odvaze se třem Podskalákům podařilo včas doutnáky odstranit a zažehnat zkázu Vyšehradu.
Park s nejrůznější vegetací a sochařskými výtvory vám poskytne stín v letošním vedru a příjemnou podívanou. Nezapomeňte se zastavit u čertova sloupu v Karlachových sadech.…
Již několik let patří k místním zajímavostem známý „labyrint duše“ - kopie originálu z katedrály v Chartres. Zkuste si pomalu a bez řečí a emocí labyrint projít a přitom myslet jen na samé příjemnosti, nebo jen tak vnímat své kroky a pozorovat obrazec…
Obrazec je vykreslen na asfaltové ploše u baziliky Petra a Pavla, vedle malého hřbitůvku jeptišek a knězů.
Zajímavost: vedle svého bratra-kněze je zde pochována i osoba světská, známá a oblíbená herečka paní Marie Rosůlková.
Vyšehrad si nadále uchovává magickou atmosféru a svá tajemství. Návštěvníkům poskytuje jedno z nejkrásnějších panoramat staré Evropy, klidné zastavení i odpočinek. Prostředí podněcuje pozitivní naladění pro kulturní i duchovní záležitosti v každé denní i noční době.
Více informací viz:Vyšehradské hradiště
O svatyních vyšehradských se vypráví, že Bořivoj I. založil tu kostel sv. Klimenta (západně od nynějšího kostela u kapličky sv. Ludmily). Svatyně ta byla prý první v Čechách a byla při ní prý i slovanská škola. Byla to skrovná stavba a zanikla asi r. 1420.
Bazilika sv. Vavřince
Jednou z mála zachovaných staveb z časně středověkého období na Vyšehradě je bazilika sv. Vavřince. Nachází se v základu barokní rezidence čp. 14 v Soběslavově ulici, v bezprostřední blízkosti knížecí a královské akropole středověkého hradiště.
Brána Špička
Torzo gotické brány Špičky z doby Karla IV. se nachází se mezi branou Táborskou a Leopoldovou. Jsou zde umístěny Informace, Suvenýry, Občerstvení, WC.
Bazilika Petra a Pavla
Apoštol Petr a misionář Pavel, jimž je basilika zasvěcena, patří mezi nejznámější biblické postavy. Jsou spolutvůrci Nového zákona a přispěli ke vzniku a šíření křesťanské církve.
Kasemata
Kasematy jsou chodby v pevnostních valech, sloužící k soustředění vojska a jeho nepozorovatelnému přesunu. Roku 1654 rozhodl císař Ferdinand III. o výstavbě Vyšehradské pevnosti, což znamenalo definitivní zánik Vyšehradu jako města. Do roku 1678 získalo obvodové opevnění pevnosti zhruba dnešní vzhled. První zkouškou citadely byl příchod okupačních francouzských vojsk v roce 1742. Avšak stejně jako všechny ostatní nově budované barokní pevnosti v Čechách se vyšehradská citadela nikdy vojensky neuplatnila.
Gorlice
Gorlice byla postavena jako součást XXXIII. bastionu barokních hradeb a je největším sálovým prostorem vyšehradských kasemat o ploše cca 330 m2 o výšce 13 m.
Gorlice sloužila mnoho let jako případný protiletecký kryt a sklad brambor a zeleniny pro Prahu. Po vyklizení a rekonstrukci byl sál na začátku 90. let zpřístupněn veřejnosti. V podzemních prostorách je mimo jiné stálá expozice některých původních kamenných soch z Karlova mostu.
Katedrála v Chartres
Chartres je malé město, cca 90 km jihozápadně od Paříže, kterým protéká říčka Eure a dodává kraji na úrodnosti a proto je tento kraj osídlen odedávna. Sakrální stavba tam doložitelně stojí už 1500 let.
Kostel, později katedrála stojí na dřívějším velmi významném kultovním místě, kde se shromažďovali keltští druidové, předkřesťanští zasvěcenci. Podle legend, dávno před příchodem Keltů a Galů, zde žili pradávní tvůrci megalitických staveb.( Jejich dílem je údajně také mysteriózní kruh Stonehenge.) Na návrší v Chartres původně vybudovali fascinující dolmen a vykopali studnu,s léčivou vodou…
Dolmen se skládal ze tří ohromných balvanů podpírajících vodorovně ploch ý kámen umístěný tak vysoko, že pod ním šlo projít a zastavit se. Byla to vzdušná kamenná komora, odkud se také vcházelo do mentálního bludiště, jinak řečeno do labyrintu vlastní duše. Dodnes je uvnitř katedrály vybudován labyrint a do podlahy vsazeny tajuplné dlaždice. Ale kdysi, v době dolmenu, se uprostřed nacházel bod, z něhož proudila životodárná telurická síla. Kolektivní víra je síla úžasná, a proto se věřilo, že bod dodával duševní jas a energii každému, kdo prošel a chvíli setrval.
Pak i sem dorazilo křesťanství a dnešní návštěvník vidí nádhernou stavbu. Katedrála v Chartres je hmatatelným symbolem teritoria zasvěceného pro vyšší - náboženské a meditativní - úkony.
Na posvátné půdě dolmenu, kde se vzdouvaly energetické potenciály, bylo postaveno celkem šest církevních staveb, ale pět z nich lehlo v raném středověku popelem. Dnes tu tedy stojí katedrála s úžasnými vitrážemi vytvářejícími "Růži Francie".
Legendy předávané z generace na generaci pulsují pověrečnou imaginací i v dnešním, elektronickém světě. A to je dobře!
Věra Zahálková
No comments:
Post a Comment