Žižkov

.

Starý Žižkov

Vznikl v 19. století zastavěním krajiny mezi dolním Novým Městem a Olšanskými hřbitovy. Až do 18. stol zde převládaly vinice, a proto se původně jmenoval Vinohrady. Tato čtvrť se nachází pod vrchem Vítkovem , který byl už za Karla IV. pokryt na jižním svahu vinicí.

Blízko Churchillova náměstí se Seifertova ulice dělí na odbočku doprava k Riegrovým sadům a rovně  do Olšan. Původně zde vedla důležitá cesta na Moravu.

Všeobecný penzijní ústav

Všeobecný penzijní ústav – důležitá funkcionalistická budova. Architekti – Karel Honzík a Josef Havlíček je to jedno z nejstěžejnějších děl českého funkcionalizmu, obdivované i samým Corbusierem. Jenom pozemek stál 12,5 mil. korun. Je postaven na křížovém půdorysu, má pásová okna a střešní terasy, kde původně podle plánu měla být zeleň. Budova měla jako první v ČR úplnou klimatizaci. Bylo zde upletněno všech pět principů funkcionalizmu Corbusiera: volná dispozice, sloupy, rovná střecha, pásová okna, flexibilita

Na obklad byly použity dlaždice z Rakony. Jsou tam stále původní, už přes 70 let. Budova má dvanáct pater, 7 nadzemních. Také proto se jí říkalo mrakodrap.

V době komunismu zde bylo sídlo ROH a dnes patří Odborům.

Stavba stála 64 mil. a byla to nejdražší stavba 1. Republiky. Další významná stavba funkcionalizmu ze stejné doby je Veletržní palác.

Plynárna – stála původně poblíž  místa kde je budova Odborů. Byla vybudována 1865 – 67. Plyn se vyráběl z uhlí a používal se hlavně na osvětlení. Nyní je v Praze jedna centrální plynárna v Michli.

Když byla bourána 1931, bylo použito více výbušniny a došlo k poškození okolní zástavby (okna atd.) Plynárna pak musela být ručně rozebrána. Při těchto pracech byly nalezeny zbytky Krocínovy kašny, která byla původně na Staroměstském nám.  Byla použita jako stavební materiál při stavbě plynárny. Nyní jsou zbytky kašny uloženy v Lapidáriu.

Rajská zahrada

Byla to centrální zahrada pro pěstování růží pro parky . Dnes je na jejím místě VŠE.

Šibeniční Hora 

 Od konce Hybernské ulice se táhla na východ při silnici vedoucí na Kutnou Horu  (dnes Husinecká) hora Šibeniční, s vinicemi kláštera ambrosiánů, na jejímž kraji nedaleko hradeb novoměstských bylo od 15. stol. popraviště. Na popravišti byla šibenice s podezdívkou, čtyři pilíře pro věšení až pěti oběšenců na jednom. O kousek dál byl popravčí špalek  a kolo na vplétání  a lámání zločinců a také kůl . Na ten byli lidé zaživa napichování. Nejhumánnější byla poprava stětím.

Popravy se pořádaly pro více odsouzených najednou (až 20) a procesí vyráželo ze Senovážného náměstí, pak byla zastávka u kaple sv. Dismasa, přestavěná v 17. Stol. hr. Kuprvaldem. Byla zde kaple ubohých hříšníků, kde se konaly mše za popravené. Byla zrušena 1752 a proměněna na hostinec (zboř. 1845).

Na místě Žižkova byla z větší části až do pol. 19. Stol  pole s několika usedlostmi jako byly Hrabovka, Pražačka, Bezovka, Smetanka, Dolní a Horní Sklenářka, Švihanka, Kuchyňka  aj.

Počátky čtvrti Žižkov

Památník na Vítkově

Roku 1849 byly založeny Vinohrady, které zahrnovaly i Žižkov a Olšany. V roce 1877 se Žižkov oddělil. Jedno ze jmen uvažovaných pro název čtvrti bylo  Rudolfov.

Zástavby začínala chaoticky , poblíž dnešní Husitské ulice. Teprve roku 1865 vydal Hertig regulační plán. Ulice byly úzké na severním svahu. Proto se zde již od počátku usazovalo spíše chudší obyvatelstvo.

Divadlo Ponec – jedna z nejstarších budov z 19. Stol. Je to klasicistní dům, kde byla původně šroubárna. Od r. 1910 potom jeden ze 3 žižkovských biografů. Kino zde bylo do 1968. Pak budova chátrala. Od 2001 je opravená budova používána jako divadlo s původním názvem biografu – Ponec.

Vítkov – byl dlouho holý kopec. Je tvořen křemencem. Nazývá se podle měšťana Vítka, který zde měl vinice.

V roce 1420 se zde odehrála vítězná bitva husitů proti početnému vojsku, které bylo vedeno císařem Zikmundem.

V 19. stol byl jižní svah osázen ovocnými stromy, který se ale příliš nedařilo. 1840 tu Thomayer založil krajinářský park. Byl velice oblíbený díky nádherným výhledům na Prahu. Na místě dnešního Vojenského muzea býval hostinec.

Žižkova socha

Památník na Vítkově – myšlenka na jeho realizaci již 1882. 1891 zde byla dřevěná maketa osvícena reflektory. Po vzniku Československa byl přijat návrh na vytvoření památníku hrdinů národa, legionářů a osvoboditelů. Nakonec byl památník vystavěn v letech 1929 – 38. Za války zde bylo skladiště Wermachtu. Po 1948 byl památník využit na propagaci komunismu. Bylo tu mauzoleum Klementa  Gottwalda. V roce 1962 muselo být zrušeno a nabalzamované tělo bylo zpopelněno. Byli zde pohřbíváni významní představitelé komunistické strany, jejichž ostatky byly odvezeny po Sametové revoluci.

V současné době je v památníku stálá expozice Křižovatky české a československé státnosti.

Žižkova socha – Soutěže se zúčastnili 3 sochaři –Ladislav  Šaloun, Jan Mařatka a Bohumil Kafka. Klasický návrh, který koncipoval Bohumil Kafka se stal předlohou pro monumentální bronzovou sochu. Sochař konzultoval historiky i hipology. Vzrušené diskuze se týkaly toho , zda by měl Žižka držet v ruce bibli, jak by mu měly vlát vlasy atd. Socha váží 16,5 tuny, skládá se ze 120 částí a 5000 šroubů.  Byla odhalena v den výročí bitvy na Vítkově , 14. 7. 1950. V letech 2010 – 2011 byla restaurována.

Jedna ze scén zdobících památník

Malá zajímavost nakonec, po finální rekonstrukci byla socha celá natřena včelím voskem.

Klášter minoritů a basilika sv. Jakuba na Starém Městě

Byl založen Václavem I. (bratr Anežky)  v roce 1232 jako první klášter minoritů v Čechách V té době se např. budují hradby Starého Města, rozvíjí se rytířská kultura, byly vynalezeny turnaje, do Čech přichází gotika, vznikají nová města.  V okolí kláštera byly na severu usazeni členové řeznického cechu (dodnes Masná ul.), na východě byly hradby, na jih palác Jana Lucemburského (nyní klub Chapeau rouge).

Řád minoritů je odnož původního řádu založeného sv. Františkem z Assisi roku 1209. Již od 13. stol prodělával řád názorové krize a rozdělil se na členy, kteří vyznávali přísnější řeholi - to jsou františkáni. Druhá skupina připouští zmírnění řehole -  minorité.

Sv. František - freska zimního refektáře

Sv. František byl syn obchodníka a chtěl se stát rytířem. Jeho otec byl Ital,  matka byla z Francie. I když byl pojmenován Giovanni , začali mu říkat Francesco. Toto jméno si pak zvolil jako své jméno řádové. Řád byl oficiálně schválen Inocentem III.

Sv. František hlásal absolutní chudobu a proto nejdříve neměl příliš následovníků. Dokonce se prý uchýlil do lesa a hlásal zvěři. Postupem času se situace zlepšila a dokonce se přihlásila první žena , Klára, která později s pomocí sv. Františka založila řád Klarisek . Známou členkou tohoto řádu byla u nás sv. Anežka.

Hlavním pilířem zaměření řádu minoritů byla láska k bližnímu, kázání pro chudé, misijní činnost a také láska ke všemu stvořenému. Sv. František údajně jako první sestavil betlém. Menší bratři byli od počátku městským řádem, mendikanti tzn. žebraví mniši.

Kaple sv. Anny - napravo sv. Jakub, nalevo sv. František

Minorité se při příchodu do Prahy patrně usadili u již existujícího kostelíka sv. Jakuba. Byl založen asi 1212 za doby Přemysla Otakara I.Sv. Jakub Větší byl první z apoštolů, který zemřel mučednickou smrtí v Jeruzalémě. Jeho tělo bylo postupně přeneseno do Španělska do Santiaga de Compostelly, kam se dodnes pořádají poutě. Symbol, který poutníci často užívají je svatojakubská mušle. Údajně prý jeden rytíř, který přihlížel vykládání ostatků sv. Jakuba z lodě zahlédl záblesk z nebes. Jeho kůň se splašil a skočil do moře. Když byl rytíř vyloven, byl poset mušlemi.

Za dob Lucemburků byla z jejich strany věnována kostelu sv. Jakuba velká pozornost.  Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna pomohli klášteru po požáru. Dále se zde konala slavnost po jejich korunovaci r. 1311 (v zimním refektáři) . Eliška se podílela na stavebních úpravách – refektář, kaple sv. Anny, severní ambit. Kostel byl budován ve stylu vrcholné gotiky a původně měl osu natočenou na SZ. Byl vysvěcen za přítomnosti Karla IV a arcibiskupa Očka z Vlašimi r. 1374.

Kostel byl jedním z nejvyšších v Praze – po sv. Vítu a Panně Marii Sněžné. Měl výšku 30 m, dnes o 5 metrů méně. Byl také druhý nejdelší po sv. Vítu.

Sv. František v kostele v Římě, kde se rozhodl stát mnichem.
Freska ze zimního refektáře

V domě U Štupartů si vybudoval Jan Lucemburský palác ve francouzském stylu. Dále také vlastnil dům U kamenného zvonu. Bylo to proto, že na počátku 14. stol vyhořel Pražský Hrad. R. 1378 bylo v kostele vystaveno tělo Karla IV před jeho pohřbením na hradě. Tělo bylo před tím také ukazováno na Vyšehradě a po sv. Jakubu také v kostele Panny Marie pod řetězem. Karel IV. se údajně nechal pohřbít v hábitu menších bratří s dřevěnými insigniemi, jako znak pokory.

Kostel byl několikrát drancován. Poprvé to bylo za husitů a poté při vpádu Pasovských. V obou případech se o záchranu zasloužili v blízkosti usazený cech řezníků.Minorité se podíleli také na pomoci akademické obci Karlovy Univerzity , ještě před zakoupení Karolina. Teologická kolej tu byla později obnovena také v roce 1622. V chrámu se konaly promoce.

Roku 1689 byl kostel hodně poničen při požáru. Ke větší škodě došlo z toho důvodu, že zde byly právě prováděny opravné práce na freskách a lešení bylo ze dřeva. Gotická klenba kostela spadla.

Byla nutná obnova. Povolali Šimona Pánka, architekta SM, který se již osvědčil při nejedné stavbě (např. fortifikace). Během 12 let kostel přebudoval ve stylu barokního klasicismu. Basiliku trochu zmenšil, narovnal osu, vestavěl barokní chór, přidal barokní okna.

V kostele je 22 oltářů – s obrazy slavných autorů – 4 obrazy od Petra Brandla , 1 od Hanse von Aachena. Na sochařské výzdobě se podílel např. M.V. Jackel.

V důsledku Josefínských reforem se museli bratři vzdát části kláštera pro potřeby Vyšší odb. školy.

1869 – zde založila dcera Fr. Palackého první mateřskou školu.

Poslední stavební úpravy 1940. Roku 1974 byl kostel povýšen papežem na basiliku minor. Zásluhu na tom má kulturní využití kostela (varhanní koncerty).

Interiér:

Hlavní oltář – Umučení sv. Jakuba od V.V. Reinera. Po stranách sochy Víry a Naděje od Ignáce Platzera. Madona je gotická z roku 1460. Známá je legenda o zloději, který chtěl Madoně odcizit dary. Byl stižen křečí (Madona jej uchopila za ruku) a nemohl odejít. Ráno ho tak našli a jeho ruka musela být useknutá. Na paměť této události dodnes ruka visí v zadní části kostela – v blízkosti vchodu napravo.

Fresky stropu od F. Vogeta -  u hl. oltáře– Bůh otec, Kristus, Duch svatý, Oslava Mariina jména a p. Marie Imakuláta.

Napravo je vchod do kaple sv. Františka. V ní se nachází socha Ecce Homo a obraz (veraikon) a socha  sv. Františka.

Varhany – osazeny nově po velkém požáru 1689. Mají 4 manuály, 91 rejstříků a 8277 píšťal. Jsou z roku 1705.

Další fresky stropu – 1. Uvedení p. Marie do chrámu 2. Zasnoubení p. Marie s Josefem 3. Zvěstování 4. Navštívení (setkání Marie s Alžbětou) 5. Uvedení Páně do chrámu (hromnice - 40 dní po narození jej Marie chtěla jako prvorozeného zasvětit bohu) 6. Nanebevzetí (nad varhanami)
Kaple:

1.      Vpravo od vchodu v podvěžní kapli oltář Všech svatých od P. Brandla

Madona s girlandou od Hanse von Aachena

2.      Oltář p. Marie, obraz Madony od Hanse von Aachena. Dlouho se nevědělo, že Aachen je jeho autorem a proto ve starší literatuře není uváděn ve spojitosti s tímto dílem. je to také první obraz, kde byla použita květinová girlanda. Běžně se začala objevovat až o několik desítek let později.

3.      Oltář sv. Floriana, dále jsou zde sochy ochránců proti moru – sv. Vavřinec, sv. Šebestián, sv. Roch, dole pod obrazem  jako kostra sv. Rosálie (tento způsob zobrazování přejat ze Španělska)

4.       Zavraždění sv. Václava – P. Brandl

5.       Navštívení p. Marie – Petr Keck,

6.       Oltář sv. Judy Tadeáše

7.       Rokokový oltář sv. Tekly, obraz od neznámého rakouského malíře

8.       Nanebevzetí p. Marie – P. Brandl

9.       Nejsvětější trojice, pieta z 15. Stol

10.   Velká dřevěná socha sv. Anežky od Jindřicha Wiehlguse (1940)

11.   V chóru vpravo zamřížovaný vchod – kaple sv. Františka  (popsána výše)

12.   Hlavní oltář – Umučení sv. Jakuba od V.V. Reinera (rovněž popsán výše)

13.    Sv. Kříž se sochami Ignáce Platzera – vedle kazatelna  1705 – s postavami důležitých františkánů – sv. Bonaventura, sv. František, Antonín atd.

14.   Sv. Antonín – pomocník při ztrátě statků hmotných i nehmotných

15.   Mramorový náhrobek šlechtice Jana Václava hraběte z Mitrovic . Byl to nejvyšší kancléř království českého. Zemřel 1712. Z roku 1716 je náhrobek vyrobený Ferd. Maximiliánem Brokoffem podle návrhu vídeňského architekta Jana B. Fischera z Erlachu. Anděl zapisuje dobré skutky do trojúhelníku nad mrtvým tělem kancléře, který je korunován Fámou. Pod nimi Kontemplace (žena) pláče nad ztrátou patrona  a ochránce umění  a literatury. Napravo Chronos  bůh času na jehož draperii je signatura Brokoffova.

16.   Sv. rodina – raně barokní , nejstarší v kostele od J.J. Heinsche

17.   Útěk svaté rodiny do Egypta (P. Keck)

18.   Oltář sv. Josefa věnovaný stavitelem chrámu Pánkem s obrazem od Petra Brandla

19.   Oltář sv. Valburgy s obrazem Jana Kř.Lišky

20.   Sv. Jan Nepomucký – Petr Keck – Jan dává almužnu. Kolem obrazu jsou  sochy 14 pomocníků v nouzi od I. Platzera

21.   Oltář. Sv. Dismasa – dobrého lotra, symbol obrácení s obrazem Keckovým

Severní část ambitu

22.   V podvěžní kapli zcela nalevo od vchodu hrobka cechu řezníků a deska připomínající , že dvakrát v r. 1420 (husité) a 1611(vpád Pasovských)zachránili kostel před vypleněním.

Ambit (II.) se zpola zachoval v původní gotické podobě – západní a severní strana. Uprostřed rajský dvůr s kašnou, která byla po určitou dobu obecní. Západní strana bývala původně otevřená do ulice. Dále ve dvoře byl suchý mlýn – poháněný dobytkem. Gotická klenba a sloupy z doby asi 1360 – žebra se zarývají do sloupů.

Východní a jižní strana je barokní.

Zimní refektář (III.) upravený malbami Františka Vogeta (asi 1830) o životě sv. Františka.

Kaple sv. Anny (IV.) – původně gotická, zbarokovaná 1689.

Průčelí kostela – štukatury sv. Jakuba (uprostřed) sv. Františka (nalevo) a sv. Antonína (napravo) od Ottavia Mosta z r. 1695. Sv. Jakub je s poutníky.

Vinohrady

Tato pražská čtvrť byla nejdříve pojmenována Viniční Hory. V roce 1847 byla přejmenována na Královské Vinohrady. Název Vinohrady  připomíná fakt, že zde původně bývaly hlavně vinice a přívlastek „královské“ zdůrazňuje zásluhu Karla IV. na vznik zdejšího vinohradnictví.Již od doby jeho panování byla celá tato oblast osázena vinicemi Na nich byla postavena celá řada viničních usedlostí, kde se zpracovávalo v lisovnách víno. Pozemková držba tu byla nebývale rozdrobená. Teprve po zániku vinařství koncem 17. století se zemědělská výroba v této oblasti přeorientovala na pěstování ovoce a zeleniny. Byly zakládány aleje stromů, sady a zahrady. Na tomto území byl také největší počet historických parků, jako tomu bylo v případě zušlechtěné přírody na pozemcích usedlosti hraběte Canala, která se dle něj nazývala Kanálkou. 

Kanálka

Tato zahrada vznikla na místě několika vinic ze 14. století. Pozemky roku 1782 koupil hrabě Josef Emanuel Canal z Malabaily a vybudoval tu zdí obehnanou zahradu nazvanou po něm Kanálkou. Rozprostírala se po severní straně dnešní Vinohradské třídy až na konec náměstí Jiřího z Poděbrad. Hrabě byl velmistrem svobodných zednářů, vstoupil i do vojenských služeb a věnoval se vlastenecké činnosti a modernímu hospodaření. V místě nad Národním muzeem nechal v zahradě vystavět čtyři obytné budovy s tanečním a přednáškovým sálem. Východně vznikl hospodářský dvůr. Zahradu tvořil anglický park i francouzské a čínské zahradní partie. Zahrada byla poseta kašnami a vodotrysky, miniaturními chrámy antických bohů, dále zde byla rosaria a oranžerie, mostky, voliéry s exotickým ptactvem, zoologická zahrada, umělá jezírka s ostrůvky, pověstná poustevna. Všechny aleje, cesty a cestičky mířily jako paprsky ke středu zahradního díla, pískovcovému pomníčku s německým nápisem: Nejněžnější choti, matce a lidumilce. Nejskvělejší slavnost zde byla uspořádány u příležitosti zasnoubení dcery hraběte Canala, Josefy, s hrabětem Pachtou z Rájova, 25. července 1786. Slavnost shromáždila na 500 hostů. Počala taneční zábavou. Hrály zde vojenské kapely ve třech sálech zahradního pavilonu. Večer se krásně vyzdobená zahrada rozzářila tisíci světel, umístěných nejen v girlandách mezi stromy , ale i v záhonech a květinách.Manželství zahájené touto slavností bylo velmi šťastné.Méně šťastný byl osud zahrady. Hrabě Canal udržoval zahradu seč mu finanční možnosti dovolovaly. Zval sem členy panovnického rodu, např. Marii Louisu (manželka Napoleona), a vynikající umělce a spisovatele – Mozarta, Paganiniho, Irwingy Washingtona). Dcera Canalova a další majetník zahrady , hrabě Buquoy, přepychový park už neudrželi. V 30. letech 19. stol. jej koupil bankéř a velkoobchodník Moric Zdekauer. Kusy zahrady rozprodal a zbytek ponechal svému osudu.Zásluhu si získal tím, že park do té doby vyhrazený pouze pro vyšší společnost , otevřel veřejnosti. Stará zahrada s hostincem se stala oblíbeným výletním místem všech Pražanů. V osmdesátých letech je  Kanálka rozparcelována a na jejím místě vyrůstají celé domovní bloky. Na konci 19.stol. mizí zahrada úplně, až na malý kousek, kde jsou dnes Riegerovy sady

1875 se čtvrť rozdělila na Královské Vinohrady I a II. O dva roky později byly Královské Vinohrady I přejmenovány na Žižkov. Roku 1879 byly Vinohrady (tehdy ještě stále „královské“)povýšeny na město a s tímto souvisí i vznik městského znaku – dvě věže se sv. Václavem, který drží  v levé ruce vinnou ratolest a hrozen,  druhou ruku zčásti zakrývá znak s českým lvem.

Vinohradské divadlo se znakem města

Od poloviny 19. stol. do počátku 20. století se od bývalé Koňské brány rozvíjí bytová výstavba středních a vyšších vrstev.  Na rozdíl od Karlína nebo Smíchova není území vhodné pro vznik průmyslu ( není tu zdroj vody ani rovina) a od počátku má charakter rezidenční čtvrti.

V porovnání s Žižkovem, jsou Vinohrady bohatší. Žižkov nemá tak dobrou  polohu, je na severním svahu a má tudíž horší hygienické podmínky.

Královské Vinohrady se staly třetím největším městem v zemi. Rostly velice rychle - 1849 – 50 domů, 1875 – 235 domů a 9 tis. obyvatel, 1890 – 1080 domů a 34 tis. obyvatel, 1913 – přes 80 tis.  A v roce 1922, kdy byly připojeny k Velké Praze měly už téměř 90 tis. obyvatel.

V období socializmu byly rozděleny do 3 městských částí , protože komunisté zde měli vždy menší podporu ( bylo zde více intelektuálů).

Mapa části Vinohrad blízko náměstí Míru (1923) 

Při parcelování pozemků se postupovalo dosti velkoryse a díky tomu zbylo v mnoha ulicích místo i na předzahrádky (po vzoru Anglie). Dalším rysem byla zkosená nároží (použito i v Barceloně).

Na široké prostoře zvané „Sahara“ na jih od Kanálky  směrem ke Karlovu byly sady barona Jakuba Wimmera. Byly navrženy v romantickém stylu – kaštanové aleje, šeříky, ovocné stromy. Tyto aleje postupně zanikly, ale průběhy cest se dochovaly. Tvoří dva do sebe zapadající trojúhelníky (zednářský znak).Různé plány Vinohrad lze najít na mapovém portálu Historického atlasu měst ČR

Náměstí Míru – původně zde bývalo  jen pole . Kolem náměstí byly vystavěny důležité veřejné budovy a nejdražší domy. Nejnovější je severní strana .

Radnice – 1876 bylo rozhodnuto o stavbě. Zastupitelé si půjčili 120 tis. zlatých od Městské spořitelny pražské. Stavět se začalo na rohu Purkyňova nám. (dnes Nám. Míru) a Karlovy ul. (Jugoslávská), architekti – Josef Franzl, Ignác Ullmann, Ant. Barvitius a další. Průčelí s veží  zdobily fresky KarlaIV, sv. Václava a Jiřího z Poděbrad. Stavba byla dokončena 1878 při příležitosti 500. výročí umrtí Karla IV. 1928 a 1929 byla radnice zvýšena o dvě patra a bylo sneseno historizující průčelí. Došlo i k přebudování dispozic.

Kostel sv. Ludmily

Valdek  - sedmipatrový dům , vystavěn 1928 – 29. Nahradil novorenesanční dům stejného jména. Název možná odvozen od Wald Ecke – lesní kout. Další možnost je, že se tu hádali dva trampi o deku „Naval deku“. Poslední majitelka nechala dům zbořit a podle projektu Bohumila Bellady vznikl nový Valdek ve stylu dekorativního funkcionalizmu. Je to typický multifunkční dům z období 1. republiky. Bylo v něm kino, obchody, kavárny, administrativní a obytné  místnosti .

Kostel sv. Ludmily – Josef Mocker – 1888-93. Cihlový i včetně střech. Tympánum zdobeno postavami Ježíše, sv. Václava a sv. Ludmily. Styl je novogotický. Novogotika spojována s Vídní a Německem – proto nebyla příliš populární.

Alegorie Statečnosti

Alegorie Pravdy

Vinohradské divadlo –  na Vinohradech byla poměrně dlouhá divadelní tradice. Působilo zde mnoho hereckých společností, a to jak v pronajatých sálech, tak převážně v dřevěných divadelních arénách. 1892 inicioval vlastenecký spolek Máj založení druhého ( po ND)  kamenného českého divadla. Poukazovalo se na skutečnost, že Vinohrady mají hodně obyvatel a tímto činem by se pomohlo národu. Ve vztahu k Národnímu divadlu byly vyslovovány obavy, že absence konkurence by mohla způsobit umělecké zaostávání této scény. Nejdříve se uvažovalo o zřízení divadla v zahradě Národního domu, tak aby tvořilo s touto budovou jednotný celek. Nakonec byla situace vyřešena, když Záložna Vinohradská darovala pozemek vhodný pro samostatnou budovu blízko kostela sv. Ludmily. Byla vypsána soutěž jen pro architekty slovanského původu. Nakonec  vyhrál architekt Alois Čenský – styl secese s historizujícími prvky. Projekt byl realizován v letech 1905-07.Finanční náklad přesáhl 1 mil. korun. Stavba byla navštívena samotným císařem FJI v dubnu 1907. Sochy na pylonech nad hlavním průčelím vytvořil Milan Havlíček -  symbolizují „statečnost“ s mečem v ruce  a „pravdu“ se zrcadlem. Plastiky váží celkem 36 tun a jsou téměř 7 m vysoké.  V roce 1994 byly po částech jeřábem sneseny a odvezeny k restaurování. Sochy jsou se vší pravděpodobností největší , které jsou v České republice umístěny na budově.V současné době jsou nahrazeny kopiemi. Sochařskou výzdobu na terase 2. patra průčelí budovy vytvořil Bohumil Kafka. Jsou to alegorie Tragédie, Baletu, Opery a Komedie.  Divadlo bylo slavnostně otevřeno 24. listopadu 1907. Budova byla poničena při bombardování Prahy spojeneckými vojsky v únoru 1945. Jedna nevybuchlá časovaná bomba prorazila střechu a skončila v divadelní šatně. Strojmistr p. Zeman ji s nasazením vlastního života vynesl před budovu, kde byla zneškodněna.

Malá poznámka nakonec. Vinohradské divadlo bylo použito pro natáčení amerického filmu „Iluzionista“ s Edwardem Nortonem v hlavní roli.

Národní dům – 1894 Ant. Turek – je autorem i Vinohradské tržnice a vodárny. Na fasádě jsou jména vlastenců. Je to další multifunkční budova – Sokol, Beseda, kavárna, restaurace.

Názvy ulic. Původně byla vlastenecká jména použita pro ulice ve všech čtvrtích Prahy. Po sjednocení (1922) vyvstala potřeba přejmenovat ulice, aby se názvy neopakovaly. Na Vinohradech byly použity názvy zemí. Blíže k náměstí Míru jsou západní země, dále potom spíše ty východní. Německo bylo tehdy nepopulární, takže jeho název chybí. Země spojenců byly použity pro hlavní ulice.

Synagoga –1848  bývala v Sázavské ulici. Architekt V. Štiastny (stavěl také Jubilejní synagogu v Jeruzalémské ul).Stejně jako Jubilejní synagoga byla v maurském stylu. Byla by to bývala největší synagoga v Čechách. V r. 1941 přeměněna na sklad nábytku. Zasažena při bombardování Prahy. Nacisté zakázaly synagogu hasit. 1951 byla stržena.

Kravín – roh Sázavské a Slezské. V 19. stol - velice oblíbená restaurace, vedle které byla divadelní  scéna.

Pod ul. Slezskou bývala veliká Seidlova usedlost. Majitel odmítal pozemek prodat. Až po jeho smrti 1924 potomci území rozprodali. Dnes je zde několik bloků domů.

Městský soud – rondokubistická budova od arch. Dryáka.

Dům zemědělské osvěty – Římská ul. – Gočár – cihlové období.

Hasičský dům – 1929 – Moravec, Pražák – 1. Pražský mrakodrap – 9 pater. Hasiči zde měli – muzeum, obchody, restaurace, kino,přednáškové sály, cvičiště, záložnu. Při založení položeni 54 základních kamenů, 1848 – znárodněno, 1992 navráceno hasičům.

Radiopalác – Vinohradská 40. Další víceúčelová stavba. Opět rondokubizmus. Na stropu vstupu je zajímavý reliéf ve tvaru hvězdy a blesků Odráží se i na dlažbě.

Vinohradská tržnice

Vinohradská tržnice – 1903 

Trhy bývaly na Vinohradech zpočátku (od 1879)  na Tylově nám. A později vznikla tržiště další, mnohem menší v ul. Rumunské a Londýnské. Druhé centrální tržiště bylo umístěno na Náměstí krále  Jiřího z Poděbrad, kde se nakupovalo ve velkém a proto zde byla umístěna i městská váha.

Pro Vinohradskou tržnici byl zakoupen pozemek u tehdejší ulice Chocholouškovy s továrnou na mlýnské stroje. Tovární hala byla razantně přestavěna arch. Ant. Turkem na moderní tržnici roku 1902. Interiér byl pojat jako bazilikální trojlodí. Převýšená část hlavní lodi je po obou stranách prosklená. Železná konstrukce byla zvolena z několika důvodů -  byla bezpečnější např. při požárech , měla větší únosnost a také byla finančně dostupnější. Plášť budovy tvořený cihlovou vyzdívkou respektuje vnitřní členění budovy a je zdoben kamennými i štukovými ornamenty  a figurálními plastikami.

V suterénu bylo 86 sklepů a 140 chladírenských boxů. Chlazení bylo obstaráváno klimatizací. Chladící agregáty byly vyrobeny v první Česko-moravské továrně na stroje roku 1902 v Praze.

Tržnice je hlavním průčelím obrácena do Vinohradské ulice. Ve vnitřních prostorách bylo zřízeno 98 prodejních stánků. Po slavnostním otevření (červen 1903) sem byly převedeny trhovkyně z Tylova náměstí. Po týdnu odešly s tím, že mají nouzi o zákazníky. Po intervenci radních se konalo druhé slavností otevření v prosinci 1903 , tentokrát již s lepším úspěchem.

V tržnici se prodávalo původně hlavně maso a masné výrobky, drůbež, zvěřina, máslo, vejce , ovoce a zelenina.

Roku 1982 byla tržnice zrušena a o čtyři roky později vyhořela. Měla být zbourána 1991.

Naštěstí k tomu nedošlo a 1994 byla dokončena rekonstrukce za 230 mil. korun.

Kostel  Nejsvětějšího srdce Páně byl postaven v letech 1928 – 32 architektem Josipem Plečnikem. Je to sálová stavba  se širokou věží, jihoevropského typu. Byl realizován zjednodušený projekt, který původně počítal se sloupořadím po způsobu řeckých chrámů.

Plečnik se do jisté míry podílel i na interiéru kostela, který je stejně originální jako exteriér. Nad hlavním oltářem z bílého mramoru a zlacenými tepanými dvířky je zavěšena třímetrová zlacená postava Krista v symbolickém srdci a sochy šesti českých patronů v nadživotní velikosti: sv. Jan Nepomucký, sv. Anežka, sv. Vojtěch, sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Prokop. Jsou z lipového dřeva a vytvořil je sochař Damián Pešan. Nad portály v průčelí jsou plastiky Bedřicha Stefana. Zajímavostí tohoto postmoderního kostela je, že se zde nenalézá kazatelna. 8. května 1932 vysvětil chrám pražský arcibiskup kardinál dr. Karel Kašpar. Ve věži bylo posvěceno šest zvonů, které byly okupanty svěšeny, aby byly přelity na zbraně. Zbyl jen nejmenší. V roce 1992 se do věže vrátily dva zvony z původních šesti, díla zvonařské rodiny Manoušků.

V roce 2010 byl kostel zařazen na seznam jako národní kulturní památka.

Vinohradská vodárenská věž - vodárenské věže byly budovány v Praze již od 15. stol., nejdříve při jezech. V 19. stol. se začaly stavět na vyvýšených polohách. Tím bylo navázáno na starou tradici čerpání vody do věžních nádrží, v čemž držela Praha evropský primát (1489). Od roku 1854 pracovala na Žofíně první vodárna s parním pohonem. Pokrokem bylo použití pískové filtrace říční vody v nové parní vodárně v Podolí  z roku 1885. Voda byla tlačena do vodojemu na Karlově a odtud tekla samospádem i do nejvyšších pater novoměstských domů. Důsledkem toho začaly být rušeny kašna na náměstích. Královské Vinohrady vybudovaly v roce 1882 v Podolí vlastní parní vodárnu, odkud byla voda tlačena do vodojemu na návrší nad Vršovicemi. V roce 1899 se obecní rady Prahy, Karlína, Smíchova, Vinohrad a Žižkova sdružily k postavení společného vodovodu na spodní vodu z pískového podloží řeky Labe a Jizery u Káraného. Vodovod byl postaven v letech 1909 – 1914.

Vinohradská vodárenská věž byla postavena roku 1882 podle návrhu Antonína Turka ve slohu novorenesance.Má sedm pater, nahoře s terasou, která dříve sloužila jako rozhledna. Stavba vrcholí pylony na nárožích. Dále je zdobena hodinami a sochami troubících andělů. Své funkce pozbyla roku 1962. Dnes je využita převážně k bytovým účelům.

Hradešínská ul. - název existuje od roku 1925. Byla pojmenována podle obce Hradešín, která leží jihovýchodně od Prahy.  V této ulici se nachází několik hezkých vil. Na rohu Hradešínské a Estonské je málo známá vila architekta Františka Alberta Libry (1891–1958) (Hradešínská 32).

Ten navrhl celou kolonii místních vilek pod společným projektem Kolonie Svobody, která se rozkládala právě na svahu mezi Vinohrady a Vršovicemi. Věnoval se nejen urbanistickému rozložení jednotlivých objektů, ale i architektonickým prvkům, které by se pro danou oblast nejvíce hodily a odpovídaly tak požadavkům přívětivé městské části.

Mnohé z jeho plánů byly také realizovány. Typické je výrazné rámování oken a zdůrazňování říms. Domy dostaly podle jeho návrhu trojúhelníkové štíty, důležité byly zemité barvy, okrová a žlutá.

Téměř každý dům obklopovala zahrada oplocená jednoduchými vkusnými cihlovými pilířky s bíle natřenými latěmi. Vila architekta Libry je dodnes obývaná.

Jen o pár desítek metrů dál je po levé straně ulice nenápadná vila známého architekta Jana Kotěry (Hradešínská 6). Vila spadá do období tvorby tzv. racionální modernity, vyznačující se přísnou stavební logikou, tvarovým zjednodušením a omezením dekorativních detailů na geometrické prvky.

Vila je zasazena do svahu a dominuje mu věžovitou stavbou s hlavním dvouramenným schodištěm. Vnitřek je rozdělen do tří celků, horního suterénu s bytem domovníka, kuchyní, jídelnou a hudebním pokojem, v přízemí se nacházely ložnice rodiny a reprezentativní salón.

V prvním patře byly pracovna a ateliér. Kotěra s citem navrhl jak přilehlou zahradu, tak vnitřní dispozice a zařízení celého domu. Roku 1939 ho koupila rodina dnešních vlastníků, po roce 1948 jim byl dům odebrán a rozdělen na několik bytů.