Opevnění Prahy

Podle pořadu Pevnosti ČT

Nejdříve byla jen hradiště,nejvýznamnější byl Pražský hrad a Vyšehrad - obě hradiště se změnila na románské hrady. 2.čtvrtina 13. stol. vzniká opevnění Starého města. 1348 Karel zakládá Nové Město - opevnění 3,5 km bylo dokončeno během neuvěřitelných dvou let.
Husitské války - Vyšehrad vypleněn 1420, v závěru husitských válek  1434 - vojenský konflikt mezi SM a NM. Staré město bylo násilně obsazeno.

15 - 16 st. se budují další opevňovací stavby
1490 Reit buduje nové opevnění na severní straně PH,dělostřelecké bašty - nejvýznamnější  bateriové věže Daliborka, Mihulka a Bílá věž.
30. letá válka - budují se nové zemní bastiony- 1648 Švédové překonali na Pohořelci Strahovskou bránu a obsadili levobřežní část Prahy.
Ve Staroměstské mostecké věži byla včas spuštěna obraná mříž a SM se ubránilo.Průjezd byl také zatarasen provizorní dřevěnou barikádou. Švédové ji nedokázali zdolat, naopak si museli postavit cihlovou zeď na mostě  na svou vlastní ochranu.Boje pokračovaly až do 8. listopadu, kdy byl již dávnou sjednán Vestfálský mír, ale žádná ze strana o míru nevěděla.
Císař Ferdinand II( si po válce uvědomil význam Prahy pro udržení celého Českého království)  rozhodl o vybudování citadely na Vyšehradě.
Vyšehrad - 1650 byla Praha prohlášena pevností a za citadelu byl zvolen V. Hlavní funkce byla obrana , ale také stanoviště velitele, skladiště a zásoby. Citadela měla sloužit jako útočiště pro vojáky, pokud by se nepřítel zmocnil města. Použíta mohla být i pro potlačení odporu měšťanů a pro účely policie.
1622 - 18. st  skladiště prachu - rotunda sv. Martina. Nad vchodem je zazděna koule - pozůstatek po ostřelování Prusy za 7 leté války.
1650 císař Ferdinand II nechal změnit Prahu na bastionovou pevnost - trvalo to 84 let, stavba skončila  výstavbou brány na Pohořelci.
Vyšehrad byl přestavován do 1680 -  nedokončeno , protože zemřel stavitel.Vyšehrad opuštěn do poloviny 19. stol.
Celkové náklady (celé opevnění Prahy) přes 2 mil. zlatých  placeno ze zemských prostředků schvalovaných stavy a dále také prostředky z nápojové daně. Celkem bylo postaveno 14 km bastionů a opevnění kolem Prahy.31 bastionů kolem pražských měst, 6 bastionů na V a 2 polobastiony na vysunuté hradbě před V.
Bastiony dostávaly jména podle světců - v kasematech na V je bastion č. 33 - bastion  sv. Bernard (s originály soch KM).
Po obsazení Vyšehradu 1744 Prusy - Před odchodem ho chtěli Prusové  vyhodit do povětří  - do kasemat bylo nakuleno 133 sudů střelného prach a těsně před odchodem zapáleny doutnáky.3 stateční obyvatelé Podskalí doutnáky uhasili a V. zachránili.
Marie Terezie rozhodla 1749 o zrušení pevnostní funkce Prahy. Ale za pár let začala 7 letá válka s Pruskem
a 1757 muselo opevnění znovu čelit bombardování - Praha odolala a na zrušení pevnosti se zapomnělo.
1866 Braniboři opět v Čechách - opevnění zastaralé a P. prohlášena otevřeným městem - P. opustili vojáci i četníci a Prahu obsadilo bez boje Pruské vojsko (debakl u Hradce Králové) na dva měsíce. Uprchl i Smetana. Bál se popravy kvůli odboji proti Prusům.
1866 FJI zrušil pevnostní status Prahy a povolil boření hradeb. Magistrát , ale musel hradby od vojenského eráru draze odkupovat. Vlastní boření začalo 1874 . Trvalo do poč. 20. st. Jako poslední předal voj. erár Vyšehradskou citadelu v 1911.
1842 - poledne ohlašováno praporem z Klementina. 1891 - ještě výstřel z bastionu 19 na Klárově. Střílení přestalo když bastion odkoupil Kramář a pak do r 1926 se signál dával z Opyše. Pak rozhlas.

Pražský hrad a Hradčany

Praha – název od vyprahlých svahů

Osada Písek – naplaveniny písku Brusnicí. Trafostanice. Dříve tu byly kasárny. V parku pekárna. Brusnice v kanalizaci. Domečky u skály – chudina.

Klárov – ústav slepců Aloise Klára 1807.

Klárov – jedno z nejrušnějších náměstí – sbíhá se tu 7 ulic + staré zámecké schody, ul. Na Opyši.

Název Klárov používán od 1922.

Staré zámecké schody – jsou zde už od 17. stol. Název z roku 1837. Délka asi 150 m , 121 schodů.

Vinice sv. Václava – Podle legendy jde o nejstarší vinohrad v Čechách, kde obdělával "vinici páně" patron české země, kníže Václav. Obnovená vinice se tak zpřístupnila návštěvníkům Pražského hradu v roce, kterým uplynulo 1100 let od narození sv. Václava. (2008) Historie pozemku je tedy bytostně spjata se vznikem české státnosti a přijetím křesťanství. Výjimečnost areálu spočívá v tom, že se tento mimořádně dobře exponovaný pozemek uprostřed velkoměsta uchoval v nezměněné podobě.

Dominantou je klasicistní letohrádek - Richterova vila, s její severní a jižní terasou, a dále přiléhající pergolou rozdělující Svatováclavskou vinici po celé délce na severní a jižní část. Richterova vila je druhou nejznámější klasicistní stavbou v Praze po Letohrádku Kinských.

Hrad

Pracentrum Prahy – Šárka, Džbán, Závist.

V 8. stol se lidé stěhují k řekám, kvůli zemědělství.

Vyšehrad (Chrasten) zal. V pol. 10.stol. Pražský hrad asi přelom 9. a 10. stol.

Pahorek Žiži – posvátné pohanské obětiště. Žiži znamená žářiště. Než přijali lidé  křesťanství, tak byli samozřejmě pohané a vzdávali oběti  např. na pahorku Žiži. Bylo to nejvyvýšenější místo na Hradě, dnes je tam probošství, tak na tomto místě podpalovali své oběti a přinášeli je bohům. Mimochodem hned vedle zhruba v místech, kde je teď monolit, tak tam byl zase stolec knížecí a na něm byla nastolována  česká knížata."

Hrad původně dřevěný. Soběslav ho přestavel na kamenný.

Černá věž – ze Strahovské opuky.Původně v ní vedla vstupní brána. Za Karla IV. byla pozlacená. Bývala černá od kouře. Vězení pro dlužníky.

Daliborka – postavena za Vlad. Jagellonského 1496.1781 vyhořela.1782 snížena o jedno patro. Do té doby vězení. Od roku 1883 přístupno veřejnosti. Slavní vězni – Dalibor z Kozojed (mučen na skřipci – houslích) a mecenáš hrabě František Antonín Špork.

Basilika sv. Jiří  - nejstarší kostel na Hradě. Zal.  920 knížetem Vratislavem I, který je v ní pohřbený. I sv. Ludmila.

963 zde vznikl Benediktinský klášter – první ženský klášter v Čechách. Řeholi založila abatyše Mlada, vnučka Vratislava I. a neteř sv. Václava. V čele řádu vždy stála kněžna, která měla kromě jiného například právo korunovat české královny. Archeologické výzkumy v klášteře sv. Jiří vedly v 50. a 60. letech 20. století k odkrytí nejstaršího pohřebiště přemyslovských knížat.

1142 postaveny věže. Adam a Eva. Kamenná střecha. Jen 3 stavby v Praze mají kamenné střechy.

Dnešní kaple sv. Ludmily postavena Parléřem.

Nové vikářství – Mocker.Kanceláře.Vedle staré vikářství.

Kašna – původně u sochy sv. Jiří na 3. nádv. 100 let byla v depositářích rozřezána, nedávno zkompletována a vrácena.

Knížecí palác – 1135 Soběslav I.  vystavěl nový kamenný knížecí palác na půdorysu 50 x 11 metrů, v přízemí se rozkládal velký sál zaklenutý mohutnou románskou klenbou, v patře pak byly obytné místnosti a další velký sál. Při paláci byla na východu vystavěna kaple Všech svatých, v té době ještě od paláce oddělená. 

v r. 1303 byl palác poničen požárem, Karel IV. po svém příchodu do Prahy v r. 1333 musel bydlet ve městě a posléze v purkrabském domě při Černé věži. Karel IV. zahájil gotickou přestavbu hradu po francouzském vzoru, při níž snížil horní patro Soběslavova paláce a nad takto vytvořenými dvěma suterény vznikla dvoupatrová stavba rozšířená na západ k Jižní věži (ta byla zrušena a do paláce zavzata – zdivo věže lze spatřit v předsálí Vladislavského sálu a v něm samotném); arkádami (oblouky) byla stavba rozšířena i na sever do vnitřního palácového dvorku. V patře se nacházely reprezentační místnosti, největší byl audienční sál na východní straně. Karlovo obydlí se rozkládalo v západním příčném křídle.
Na místě kaple Všech svatých vybudoval Petr Parléř gotický kapitulní kostel Všech svatých (1370–87), který byl teprve o 200 let později při renesanční přestavbě (1579–80 po požáru v r. 1541) rozšířen až k paláci.

Vladislav Jagellonský zahájil po sto letech, kdy čeští králové sídlili mimo pražský hrad, velkorysou přestavbu paláce v r. 1483. 
Rozšířil západní příčné křídlo a propojil je krytým mostkem s katedrálou sv. Víta. Vstoupíme-li do předsálí Vladislavského paláce ze III. hradního nádvoří, můžeme vlevo vstoupit do Zelené světnice(konaly se zde menší soudy již za Karla IV., dnes je zde prodejna knih) a za ní se v tomto křídle nachází Vladislavova audienční síňa vedle ní archív zemských desek, o  patro výš je Vladislavova ložnice, která je zmíněným mostkem propojena s královskou oratoří katedrály.
Vladislav dále nechal vybudovat v l. 1492–1502 stavitelem B. Riedem z Pistova velkolepý tzv. Vladislavský sál o rozměrech 62 x 16 metrů a výšce 13 metrů s pozdně gotickou klenbou o pěti polích a již raně renesančními okny a přiléhající úřední místnosti. Stavba byla zakryta pětidílnou stanovou střechou, která však byla zničena požárem v r. 1541 a nahrazena střechou sedlovou. 
Dostavěl východní příčné křídlo Václavovo s prostorami Zemského sněmu a soudu (Stará sněmovna), zemských desek a s Jezdeckými schody vedoucími do Vladislavského sálu. V sále se krom slavnostních ceremoniálů konaly i turnaje, plesy a bazary. 
Na západě paláce nechal vybudovat tzv.Ludvíkovo křídlo, vybíhající z půdorysu stavby k jihu,  s místnostmi České kanceláře (druhé patro v úrovni Vladislavského sálu), ze které byli při druhé pražské defenestraci shozeni katoličtí místodržící Vilém Slavata a Jaroslav Bořita z Martinic s písařem Fabriciem, a o patro výš se síníŘíšské dvorské rady. 

Ferdinand I. nechal (architektem Wohlmutem) nově zaklenout vyhořelou Starou sněmovnu, vytesat katedru nejvyššího písaře (která se dochovala, ostatní zařízení Staré sněmovny jsou z poloviny 19. století), přistavěl na západní straně Jezdeckých schodů prostory Nových zemských desek a Apelačního soudu. 

Marie Terezie (při Pacassiho přestavbě) nechala vystavět na místě jagellonské hradby pod Královským palácem Tereziánský trakt, který sahá od Ludvíkova křídla k Ústavu šlechtičen. Přibližně uprostřed traktu je Jižní křídlo, vystavěné Václavem IV. a někdy na přelomu 18. a 19. století změněné na stupňovitou terasu. Při Plečnikově přestavbě areálu bylo horní patro traktu se střechou sneseno a nahrazeno vyhlídkovou terasou, aby při pohledu z Prahy nestínilo Vladislavskému sálu. K východní zdi Jižního křídla přiléhá Rothmayerovo točité schodiště z l. 1930–31, kryté kulatou stříškou. 
K traktu na zevní straně přiléhá zahradnický domek a na místě jagellonské prostřední jižní věže vystavěl Plečnik voliéru, nahrazenou v 50. létech transformátorovou stanicí.

Socha sv. Jiří – nejstarší got. socha  u nás.

Monolit – 1928 – až na potřetí postaven, vysoký 18 m , 120 tun.

Leopoldova kašna – 1686 – lví hlavy, Merkur, Vulkán, Neptun, Herkules (medvědí kašna na Smíchově pro Kinské  je kopií).

1764 – kaple sv. Kříže (Lurago) . Dlažba ze Stalinova pomníku.

Kandelábr na Hradčanském nám.

Kandelábr na Hradčanském nám.  – Jeden ze dvou osmiplamenných kandelábrů, který se v Praze dochoval. (Druhý je v Loretánské ul. naproti kasárnám).Jsou ze 60. let 19. stol. Bývaly na mnoha místech např. Václaváku a Staroměstském nám. Celkem jich bylo po Praze 160. Začaly se demontovat a vyhazovat do sběru po 2. sv. válce.Ještě se dochoval 1 čtyřplamenný kandelábr na Dražického nám. na Malé Straně.

Hradčany povýšeny na město 1598 – tehdy vzniká renes. Radnice, znak Habsburský.

Pražské proměny

Jiří Hrůza

---

Asanace Josefova a přilehlého Starého Města, jejíž sté výročí si letos připomínáme, vyvolala ve své době - a dodnes vyvolává - tak významnou pozornost, že je v obecném mínění považována nejen za největší, ale téměř za ojedinělý stavební zásah do pražského historického jádra. Je tomu tak nejen pro rozsah a urbanistické měřítko asanace, ale i proto, že zasáhla Prahu v jednom z jejích urbanisticky nejzajímavějších ohnisek. Navíc je to s hlediska časového odstupu - doufejme - poslední počin tohoto druhu, který je doposud ve městě zřetelně rozpoznatelný.

Pohlédneme-li však blíže na stavební vývoj Prahy, přesvědčíme se brzy, že její urbanistické utváření bylo doprovázen trvale sledem větších či menších "asanací", demolic a přestaveb, parcelací a stavebního využití dříve volných pozemků, změn účelů ploch i staveb, zakládání nových domů, ulic a náměstí. Je to podivuhodný vývoj téměř neustálého dotváření a přetváření, ubírání a přidávání, zdobení a cizelování, jehož výsledkem je jedinečný
fanomén města, okouzlující všechny své obyvatele i návštěvníky. Je to vývoj, který je doprovodem a vyjádřením života města. Vedl jistě ke ztrátě mnohých hodnot, které musely ustoupit novým potřebám. Vedl však též k vytvoření nesčetných hodnot nových, které by pro svůj vznik jinak nenalezly prostor.
Předzvěst těchto proměn bychom mohli hledat již v počátcích osídlení pražského území, o němž nám přinášejí zprávy sice početné, ale přece jen zlomkovité a zdaleka ne úplné archeologické nálezy. Do nenávratna zmizelo předhistorické a pravděpodobně několik století existující bubenečské "město", stejně jako početná sídla a hradiště jak mnoha předslovanských kultur, tak i našich slovanských předků.Zřetelné a dodnes čitelné stopy zanechaly stavební proměny, doprovázející zakládání středověkých pražských měst. Staré Město pražské bylo vyňato - a vlastně spíše vyťato - z pravobřežního řetězce románských osad,lemujících Vltavu od štvanického brodu až po úpatí Vyšehradu. Neobešlo se to bez stavebních zásahů, rektifikace původních uličních tras a asi i jejich šířek a bez nové parcelace části původní dvorcové struktury bloků při přechodu ke koridorovému obestavění ulic a náměstí a též uvolňování míst pro nové církevní stavby.
Opevnění, vymezující staroměstský obvod, protnulo starší osady, kde mu jistě musely ustoupit mnohé starší objekty i celé jejich skupiny. Přímo v trase hradeb se ocitl např. kostel sv.Martina, nazývaný právě v této souvislosti dodnes "ve zdi", který byl v těchto místech jádrem osídlení obce Újezdu při dávné spojnici pražských hradů.
Dodnes se nepodařilo plně objasnit zřejmě složitý a mnoho desítek let trvající vývoj kolem Staroměstského náměstí, které bylo pravděpodobně vymezeno v době, kdy již starší tržní prostory nepostačovaly - a jehož vznik vyvolal značné stavební i půdorysné změny ve svém okolí.
Archeologické nálezy naznačují, že i Havelské Město s velkorysým konceptem půlkilometrového tržiště, nevzniklo na zelené louce, ale musely mu ustoupit různé drobné objekty. Pravděpodobná snaha o hospodárné využití všech stavebně hodnotnějších objektů však vedla spíše ke vzniku složité tkáně starého a nového a asi jen málokde docházelo k tomu, co se dnes označuje jako plošná demolice.
Obdobné a snad ještě výraznější přestavbové procesy doprovázely roku 1257 založení levobřežního Menšího Města. Pravidelnosti založení hlavního rozlehlého tržiště a klíčové spojnice od Juditina mostu musely zřejmě uvolnit místo různé starší stavby a možná i nejstarší židovská osada v levobřežním podhradí. Často připomínané vyhnání původního českého obyvatelstva se však asi netýkalo celého dávno osídleného území. Tím méně lze předpokládat úplné odstranění všeho, co dříve na malostranském území stálo. Dodnes o tom svědčí k pravidelné středověké dispozici zřejmě přičleněné charakteristické starší rostlé soubory na Jánském vršku, při levobřežním předmostí, v bývalé Johanitské osadě a kolem bývalého Pětikostelního náměstí na hradním úpatí.
Bez určitých přestaveb a nových parcelací se asi na počátku 14. století neobešlo udělení městských práv Hradčanům, i když jejich půdorys má charakteristické znaky rostlého osídlení při dvou dávných hlavních cestách, mířících k Hradu od západu a od severozápadně ležících starších slovanských hradišť.
Velkorysý plán Nového Města dosud umožňuje rozpoznat důmyslné sepjetí zejména podél řeky ležících a nejméně o několik století starších sídelních jader s geometrickou soustavou nově založených velkých tržních náměstí a na ně navazujících velkých bloků a nezvykle širokých hlavních ulic. Neznámý urbanista Nového Města se zřejmě snažil co nejvíce uchovat starší cesty, osídlení a zvláště situace církevních staveb. Přesto se jistě nemohl obejít bez určitých půdorysných korektur a demoličních zásahů zvláště v klíčových místech nové urbanistické dispozice.
Mnohé z těchto stavebních a půdorysných zásahů a proměn v období vzniku a zásadního půdorysného i hmotového utváření pražských historických měst lze z časového odstupu více než šesti až sedmi století často jen předpokládat a tušit. Jen někde jsou doloženy archeologickými nálezy, nebo výjimečně i dochovaným stavebním svědectvím.

V následujícím období, charakterizovaném převládnutím renesančního slohu, nedocházelo sice k podstatnějším zásahům do velkorysé gotické městské dispozice, avšak i v této době se stavební obraz Prahy dále měnil. Úzké gotické domy s vysokými střešními hřebeny byly na mnoha místech spojovány a zdobeny dekorativními štíty. Někde dokonce ustupovaly prvým šlechtickým palácovým stavbám, zaujímajícím i několik sousedících gotických parcel a vyrovnávajícím obrysy ulic a náměstí. Značné stavební úpravy doprovázely obnovu celých městských částí po válečných škodách a živelných pohromách, jako byl např. r. 1541 velký požár, který zasáhl téměř celý levý břeh vltavy a uvolnil prostor pro renesanční přestavbu.
Mnohem podstatnější proměny utváření i obrazu města přinesla téměř tři staletí nadvlády baroka s jeho novými stavebními druhy, novým měřítkem a též novým chápáním městské hmoty a městského prostoru. Konfiskace a škody třicetileté války jen dále usnadnily demolice celých bloků a skupin domů, ustupujících palácům se zahradami, jezuitským rezidencím a dalším světským a církevním stavbám. Zejména na Malé Straně docházelo i k parcelacím zahrad a dříve volných ploch, jako například pro osadu Italů na úpatí Petřína, nebo pro nové měšťanské domy podél Míšeňské ulice.
Pokud se oprávněně hovoří o "barokizaci" Prahy, pak se neprojevila pouze jednotlivými stavbami, dominantami a novou modelací průčelí, střech a někdy i vnitřních dispozic starších budov a domů. Na mnoha místech se změnil i půdorys ulic a náměstí, způsob využití pozemků i zastavění bloků.
Dvěma největšími "asanačními" zásahy barokní doby byly stavby Valdštejnského paláce a Klementina, kterým musely ustoupit desítky budov, zahrady a další objekty v rozsahu, který je srovnatelný s výměrou asanačního obvodu koncem 19.století.
Během 17. a 18. století se též dovršily rozhodující stavební přeměny obou pražských hradů. Také u nich by bylo možno - obdobně jako u pražských měst - sledovat trvalý sled přestaveb, dostaveb a přístaveb, nahrazování starších budov novějšími a stejně tak i změn využití pozemků.
U Vyšehradu to bylo mnoho vývojových fází, mezi nimiž vyniká zejména výstavba sídla přemyslovských králů ve století jedenáctém, stavební péče Karla IV., následné rozkotání Husity a s tím související pozdně středověké založení Města hory Vyšehradu na hradním návrší . Největším a také nejtvrdším zásahem se ovšem stala přestavba na barokní pevnostní citadelu po třicetileté válce. Byl tím vytvořen zhruba dnešní stav, který byl ovšem později dále obohacen úpravou vstupů, regotizací kapitulního chrámu a založením Slavína. Pražský hrad si přes složitý a bohatý stavební vývoj celku i jednotlivých objektů zachovával až do konce 18. století výraz rostlého hradu na základním půdorysu dávného slovanského hradiště. Na sklonku barokní doby byl však Pacassiho přestavbou zásadně přetvořen na tehdy módní residenční dispozici, vyznačující se snahou o pravidelnost, jednolitostí průčelí, reprezentačním čestným dvorem a dalšími atributy.
Jednotlivé časové fáze tohoto stručného přehledu by si jistě zasloužily mnohem podrobnější zaznamenání a doplnění. Velké demolice zasáhly Prahu například v husitské době, kdy bylo při bojích s královskými posádkami na obou pražských hradech pobořen jak pás zastavění na jižním okraji Nového Města, tak i a podstatná část Malé Strany. Značné demolice byl doprovodem velkých požárů, zhoubných povodní a válečných událostí - a též je následující obnovy.
Ještě před vstupem do 19. století nelze opomenout vliv reforem Josefa II. Byla to zejména sekularizace majetku církevních institucí, která vedla na mnoha místech ke stavebním změnám. Došlo k nim především tam, kde se nepodařilo pro bývalé církevní budovy nalézt přesvědčivé účelové využití, umožňující jejich uchování. Docházelo pak k jejich nemilosrdným přestavbám pro mnohdy zcela nevhodné funkce, nebo dříve či později k částečným nebo úplným demolicím. Uvolňovalo se tak jako znamení nastupující doby místo pro výnosnější a často i typologicky nové budovy. Tato fáze pražských "asanací", odehrávající se právě před dvěma stoletími, nebyla dosud důkladněji a souborně zhodnocena, ačkoliv převážně nechybí její značně spolehlivá dokumentace. Je to doba, která způsobila snad největší a nejtěžší ztráty pražských historických staveb vůbec.
Počátek devatenáctého století s jeho zdánlivě nevelkým stravebním ruchem se do utváření města vepsal spíše ojedinělými, avšak pro další vývoj podstatnými počiny. Byla to například Chotkova silnice, nová spojnice z města k Vyšehradu, aleje na dotyku Starého a Nového Města a zřízení prvého pražského nádraží, nazvaného později Masarykovo, které vyvolalo stavební činnost ve svém okolí.
Na sklonku prvé poloviny století dochází ke stavebnímu počinu, který předjímal zásadní stavební děje nastupujících desetiletí. Je to vybudování druhého mostu přes Vltavu a zejména obou jeho předmostí. Prvý a dosud nejkrásnější úsek nábřeží - mezi řetězovým mostem Františka I. a Kamenným mostem - s novou niveletou nábřežních zdí, komunikací a komponovaným souvislým zastavěním, včetně pomníku, předznamenal nejen nový vztah mezi městem a řekou, ale též vznik zcela nového urbanistického prvku. Musel mu však zejména na praavém břehu ustoupit původní vltavský břeh s mnohými nejstaršími pobřežními osadami od Podolí až po Petrskou čtvrť, které zmizely pod násypy nových nábřeží a je lemujících činžovních domů. Jen na několika místech se dochovala zlomkovitá a o to vzácnější svědectví původního stavu.
Důležitým nástrojem, umožňujícím intenzivnější využití stavebních pozemků, byly stavební řády z roku 1815, 1864 a posléze z roku 1886. Bylo možno stavět do výšky, rovnající se jeden a půl násobku šířky ulice. Neobvykle široké novoměstské ulice umožnily, aby se téměř celé středověké Nové Město - většinou při zachování původního půdorysu - proměnilo na typickou městskou čtvrť 19. století jen s nevelkými ostrovy původního historického zastavění. Určité možnosti vyššího zastavění se spíše výjimečně nabízely i na širších ulicích a náměstích v ostatních pražských historických městech. Když však nebyl odstup dostatečným, bylo možno s uliční čárou ustoupit. Zvláště na Starém Městě lze nalézt četné příklady v Karlově či Melantrichově ulici, na Uhelném trhu, kolem Betlémského náměstí i jinde.
Dalším podnětem demoličních zásahů do původního zastavění bylo koncem 19.století hledání tras pro kolejovou dopravu jak městskou, tak dokonce i železniční. Řešila se například tramvajová spojení mezi Václavským a Staroměstským náměstím, stejně jako železniční trať napříč Malou Stranou podél Vltavy. V zájmu rozšíření vozovky se navrhovalo také odstranit sochy z Karlova mostu. Ty nejdrastičtější zásahy se naštěstí neuskutečnily a tramvaj se dokázala vtěsnat najen na Karlův most a do Celetné ulice, ale i do takových soutěsek, jako je například hradčanská ulička U kasáren, ústící do Loretánské ulice.
Na rozdíl od jiných evropských měst došlo v Praze jen výjimečně k průlomům nových ulic v historickém zastavění. Nejvýznamnějším příkladem je otevření nového vstupu do Malostranskéh náměstí Karmelitskou ulicí a Resslova ulice, spojující Karlovo náměstí s Jiráskovým mostem.
Velkou změnu celkového obrazu města přinesla nejrozsáhlejší pražská demolice 19.století, kterou bylo bourání pražského barokního opevnění, započaté až roku 1874 a trvající do počátku prvé republiky. Uvolněné území bylo včleněno do katastrů předměstí, čímž došlo místo původně předpokládané velkorysejší koncepce k dílčím parcelacím podle záměrů s historickým jádrem sousedících městských obcí.
Nejzřetelnější stavební proměna mnoha klíčových součástí jak historického jádra, tak i nejstarších částí původních předměstí byla důsledkem tlaku na intenzivnější využití výnos slibujících stavebních pozemků. Tento proces se ohlašoval již od poloviny 19.století, vyvrcholil na jeho zlomu, pokračoval i za prvé republiky - a jeho svědky jsme znovu v současné době. Původní jedno až dvoupatrové domy se nahrazovaly budovami nejen vyššími, ale též s větším podílem zastavění pozemků. Kromě činžovních domů s obchody v přízemí se na nejvíce frekventovaných místech zejména na tehdy vznikajícím "Zlatém kříži" stavěly - naštěstí převážně na dobré architektonické úrovni - hotely s restauracemi a kavárnami, banky a peněžní ústavy, administrativní budovy a polyfunkční "paláce" se sálovými prostory, jako jsou například Obecní dům, Koruna a Lucerna. Za prvé republiky tento vývoj pokračoval a typologie budov se rozšířila zejména o obchodní domy a správní instituce nového státu.
Z období po druhé svěětové válce máme více příkladů nadměrného stavebního a navíc architektonicky nezdařilého využívání pozemků, jako je zejména mocensky prosazený neforemný nový objekt bývalého Rudého práva v ulici Na Florenci, nebo nedávno dokončený Penta hotel u Masarykova nádraží.
Typickým projevem těchto proměn je Václavské náměstí. Ještě ve třetí čtvrtině 19.století to byla velká volná plocha, ležící vlastně na okraji města a vymezená nízkými domy. Tuto rozlohu, která byla nadměrnou i pro již ztracené původní poslání středověkého tržiště, nedokázalo vyplnit životem obyvatelstvo, jehož počet se v tehdejší městské aglomeraci blížil k půl milionu . O padesát let později bylo již Václavské náměstí velkoměstským prostorem s více než dvojnásobnou výškou zastavění, s hotely, velkými obchody, restauracemi, biografy, živým parterem, proudy pěších stále rušnější dopravou a až příliš hmotnou velkoměstskou dominantou Národního muzea. Je to tak zásadní změna, že znalci ze zahraničí považují náměstí za typický "pařížský" bulvár 19.století a nechtějí věřit, že jeho základem je obrys středověkého tržiště - byť i v době svého vzniku mimořádně rozlehlého.
Snad ještě podstatnější změnou prošly prostory na styku Starého a Nového Města. Původní hradební okruh a hluboký příkop, k němuž se obě středověká města vlastně obracela zadními frontami parcel, se nejprve po zasypání proměnil na idylické Aleje a starosvětské korzo, aby posléze během 19. století stal velkoměstskou třídou, strhující na sebe obchodní těžiště celé Prahy. Všechny tyto proměny se neobešly bez demolic někdy i velmi cenných historických budov a bez zásadního přetvoření celého parteru.
Svědectví o tom všem podávají svazečky "Zmizelé Prahy", které by si zasloužily nejen nové vydání, ale též doplnění o značné ztráty posledních desetiletí. Právě zpracování nejnovější doby by prokázalo, že se v našem století a zejména v poslední době přenesl značný podíl "asanační " činnosti též do předměstí devatenáctého století i do příměstské krajiny a jejího osídlení. Dnes již můžeme zaznamenat - v tomto případě vítané - předzvěsti stavebních proměn i v sídlištích, která se stavěla až ve druhé polovině našeho století.
Ve změněných souvislostech pražské velkoměstské aglomerace dostávalo nové poslání nejen historické jádro, ale i mnohé dříve okrajové a nyní centrálně ležící prostory. Kromě již uvedeného "Zlatého kříže" to bylo vltavské pobřeží, jehož stavební využívání započalo kolem půle 19.století a našlo svůj representativní výraz vznosnými budovami Národního divadla a Rudolfina. První republika nalézala na nábřežích na základě velkoryse koncipovaných a jen fragmentárně uskutečňovaných soutěží místo především pro ministerstva a komunikace - čímž ovšem příliš neprospěla skutečnému oživení svou polohou tak přitažlivých míst. Vysokým mostům, nábřežním zdem, na nich zřízeným ulicím a je lemujícím mnohapatrovým domům musela ustoupit celý tok řeky doprovázející romantická zákoutí s domky, zahrádkami, uličkami, sklady dřeva a mlýny. Jejich zlomkové pozůstatky, symbolizované bývalou celnicí Na Výtoni nebo Dolejší vodárnou a Vávrovým domem, vedou ještě dnes svůj tichý boj o život. Úpravy vltavských nábřeží se někde promítly i hlouběji do města, jak o tom svědčí například již zmíněný průlom Resslovy ulice, jemuž padla za oběť nad řekou se vypínající Břevská skála s prastarým zastavěním. Jen ztěží se, za cenu deform,ace jejich podnoží podařilo zachránit dva kostely - sv. Václava a Karla Boromejského.
Sečteme-li všechny tyto změny, pak poznáme, že se nám vlastně dochovala Praha - a ostatně i jiná naše a zahraniční města - ve stavu, který je výsledkem demolic, přestaveb, novostaveb, nástaveb, dispozičních i vzhledových úprav, probíhajících po celou dobu jejich existence a zvláště v 19. a následně též 2O. století.
Je to proces, který je přirozenou součástí vývoje každého města a je předpokladem uchování jeho životaschopnosti. Při všech těchto proměnách však měla Praha to štěstí, že si dokázala uchovat svou jedinečnost a základní hodnoty . Výsledky nejrůznějších přestaveb a harmonické vrstvení jednotlivých vývojových fází a slohových období bývá naopak mnohými považováno za předpoklad a významnou součást pražského genia loci. Zdůraznění průběhu a vlivu těchto přestaveb však rozhodně neznamená omluvu a vysvětlení pro všechny současné a budoucí "asanační" zásahy. Spíše snad lze říci, že se město bez změn svých stavebních fondů nemůže obejít a že především záleží na úrovni toho, co se do města jako nové vkládá. Bohužel právě z tohoto hlediska vyznívají nejnovější změny pražského obrazu přinejmenším velmi sporně a nepřesvědčivě.
V minulosti zasahovaly stavební proměny všechny překážející nebo novým potřebám nevyhovující historické stavební fondy, včetně těch, které bychom dnes právem chránili jako prvořadé kulturní hodnoty. Jediným hlediskem byly nově se rodící potřeby, kterým zcela samozřejmě muselo vše ostatní ustoupit. V novější době se stal proces proměn složitějším proto, že se musí nové nároky a potřeby zpravidla vyrovnávat s oprávněným požadavkem uchování historických hodnot. Této problematice jsou však věnovány příspěvky dalších autorů.

Židovské Město pražské

přehled stavebního vývoje do poloviny 19.století

Arno Pařík

---

Přítomnost židovských kupců na pražských trzích v raném středověku je doložena známou zprávou arabsko-židovského kupce Ibrahíma ibn Jákúba z roku 965. Nejspíše se tehdy jednalo o kupeckou stanici při knížecím tržišti, tedy přímo na Pražském hradě nebo v jeho bezprostředním předpolí. Nejistá je i lokalizace druhé židovské osady, kterou připomíná kanovník Kosmas k roku 1091 na "vico Wissegradensi", na severojižní komunikaci vedoucí z vyšehradského podhradí až k svatovalentinskému brodu - obyčejně se její poloha umisťuje do oblasti ulic Opatovické, V Jirchářích či Voršilské. V první polovině 12.století je opět doloženo židovské sídliště na levém břehu v malostranském podhradí - snad v oblasti Mostecké ulice či kláštera Maltézských rytířů, kde se patrně nacházel i nejstarší židovský hřbitov.

---

Oblast pozdějšího Židovského Města je shodně pro svoji členitost považována za jeden z nejstarších půdorysných útvarů Prahy, z jehož komunikací lze vyčíst i jeho nejstarší historii. Na počátku zákrutu řeky, tam, kde se její řečiště rozlévalo do šířky, býval v místech dnešního Mánesova mostu nejstarší pražský brod a významná křižovatka dálkových obchodních cest ze západu na východ, severovýchod a jih. K tomuto brodu se sbíhají také všechny hlavní pravobřežní komunikace - z východu Široká, z jihovýchodu Kaprová a z jihu Valentinská a Křížovnická ulice. Nejdůležitězší z těchto komunikací bývala do poloviny 12.století Široká ulice, která tvořila nejkratší spojnici k brodu na Štvanici a k severovýchodní obchodní trase. Protože vedla po zvýšené vrstevnici pevného podloží břehu lze okolo ní předpokládat také malé kupecké osady, sklady i tržiště uprostřed nich. Nejstarší židovské osídlení v této oblasti vzniklo podle tradice nejdříve na jejím východním okraji, v okrsku Staré školy, kde se snad usazovali Židé, přicházející do Čech z východu. Toto sídliště zůstalo samostatné a ani později se s hlavní židovskou osadou nespojilo. O jeho vzniku však chybí jakákoli historická zpráva a ani archeologický průzkum zde již nemá velkou naději. Stará škola byla mnohokrát přestavována, nakonec byla zbořena v roce 1867 a na jejím místě stojí dnešní Španělská synagóga. 

také silný příliv židovských obyvatel, který posílil i židovskou osadu v oblasti Široké ulice. Nepřímým důkazem významu pražské židovské obce jsou i židovská privilegia, která 29.března 1254 vydal Přemysl Otakar II. a jež se stala základem právního postavení Židů v Čechách i v budoucích staletích. V letech 1158-1172 byl zbudován Juditin most a hlavní obchodní trasa se přesunula jižněji do oblasti pozdější královské cesty. Stará trasa ztratila svoji důležitost a Židé tak mohli rozšířit své sídliště v uprázdněném prostoru okolo střední části Široké ulice. Bez významu pro tuto teorii není ani skutečnost, že po roce 1142 nejspíše zaniklo malostranské židovské sídliště, o němž se nedochovaly žádné další zprávy.
Mezníkem ve stavebním vývoji celé pravobřežní oblasti je 13.století, kdy Václav I. v letech 1232-1234 založil Staré Město. Jeho základ tvořila osada svatohavelská ale hradby pojaly do sebe i starší královské tržiště v blízkosti Staroměstského náměstí, osady cizích kupců i židovské sídliště, ležící na jeho severozápadním okraji. Právem se předpokládá, že s první kolonizační vlnou přišel do nových měst a zvláště do Prahy 
Základní literatura k tématu článku:Nejvýznamnějším dokladem staroměstského židovského osídlení z této doby je však raně gotická Staronová synagóa, vybudovaná s pomocí stavitelů královské huti v poslední třetině 13.století. Pro stavbu bylo třeba panovníkova souhlasu i podpory, její umístění severně za hlavním tržištěm v Široké ulici odpovídá poloze synagóg v židovských ghettech i později.

V.V.Tomek: Dějepis města Prahy, I.-XII. Praha 1855-1885Hranice mezi židovským a křešťanským majetkem nebyly ale - zvláště v okrajových oblastech - přesně dodržovány, přecházely zde domy křesťanské do ghetta a naopak a sama hranice se také měnila. Samotný charakter gotické zástavby se zatím asi příliš nelišil od ostatního města, domy byly patrně menší a méně výstavné, členitější, s mnoha loubími a průchody, chyběly v nich rozhlehlé mázhauzy a prostory pro řemeslnou výrobu, protože ghetto bylo již tehdy čtvrtí především obytnou a obchodní. Tato monumentální stavba vymezila vnitřní centrum Židovského Města až dodnes a působila nepochybně jako stabilizační faktor zdejšího nepřetržitého židovského osídlení po celá staletí. Okolo Staronové vzniklo malé tržiště pro vnitřní potřebu, uzavřené brzy ze všech stran nepravidelnou zástavbou a přístupné jen úzkými zalamujícími se uličkami v jeho rozích. Soustředily se sem hlavní náboženské a správní instituce Židovského Města, stály zde staré židovské masné krámy a nedaleko i jatky. Přes nedostatek prostoru v ghettu se synagóga nikdy nestala součástí okolní zástavby a před jejím východním průčelím vzniklo malé náměstí s kašnou, zdůrazňující její výsadní postavení.

Staronová synagoga a radnice

Středověké ghetto nebylo tedy pouhou židovskou ulicí, ale tvořilo již skutečnou malou čtvrť. Její hlavní komunikací zůstávala Široká (Dlouhá, Josefovská) ulice, nazývaná také Židovská ulice nebo nejčastěji V Židech (inter Judaeos). V její střední, poněkud rozšířené části, se odehrával vlastní obchodní život ghetta, ale slavily se tu i veřejné slavnosti a svátky až do minulého století. Bývaly zde také nejvýstavnější domy ghetta, v nichž bydlili jeho nejvýznamnější představitelé - rabíni, starší obce, lékaři, později zde měl svůj dům i primas Mordechaj Maisel a rabi Jehuda Liva ben Becalel, pražský MARAHAL. Hlavní příčná komunikace ve směru severojižním - dnešní Maiselova ulice - byla 


Na západní straně ghetta byly nezastavěné zahrady, které patřily křesťanským vlastníkům ještě na počátku 15.století. Někdy ve 3O.letech zde byla získána první území pro Starý židovský hřbitov, který byl roku 1440 rozšířen přikoupením domu s pustým městištěm "proti hampejsu" od Hanuše Sladovníka. Zrušení novoměstského židovského hřbitova roku 1478 nutilo obec k dalšímu rozšiřování hřbitova v ghettu i později. Roku 1526 byla ke hřbitovu přikoupena zahrada Víta Červenky, samostatnou severovýchodní část zakoupil později Mordechaj Maisel. Také okrsek domů při západním konci Široké (Pinkasovy) ulice přešel do vlastnictví rodiny Hořovských patrně teprve v druhé polovině 15.století. První zmínka o soukromé medlitebně rodiny Hořovských v obytném domě "U Erbů" pochází z roku 1492. Roku 1519 získal dům dědictvím Aron Mešullam Zalman Hořovský, který do roku 1535 vystavěl na místě starší modlitebny budovu dnešní Pinkasovy synagógy. Rodina Hořovských byla nadána četnými výsadami a dokladem jejich postavení je i tato honosná pozdněgotická stavba, která v uspořádání vnitřního prostoru v mnohém napodobovala Staronovou synagógu.dosud jen zčásti osídlená židovskými obyvateli ve své jižní části (Úzká, Zlatá), od její severní části (Rabínská) - spojující Širokou ulici se Staronovou synagógou - se naopak ghetto rozrůstalo na obě strany. Uzavřená okrajová čtvrť okolo Staré školy - od roku 1356 oddělená farností sv. Ducha - se nazývala V podžidí (sud Judaeos, in subjudaea), 

Pohled na starou Maiselovu ulici ,
v pozadí je vidět věž Sv. Mikuláše

Za Židy (retro Judaeos) bylo potom označováno území kolem vltavského břehu, osídlené řídce nežidovskými obyvateli. Na základě církevních předpisů, požadujících přísnou segregaci Židů, ale také na jejich ochranu jako přímých poddaných krále bylo celé středověké ghetto uzavřeno šesti branami. Dvě z nich uzavíraly Širokou ulici na východě a na západě, druhé dvě uzavíraly vstup do příčných uliček na jižní straně (Zlatá, stará Maiselova) a další dvě vstup do ghetta na straně severní od vltavského břehu (Rabínská, Ke krechtám). 
Za Vladislava Jagellonského bylo sice Židovské Město podřízeno králi, do jeho záležitostí však stále častěji v důsledku vzrůstající konkurence v obchodě i bankovnictví zasahovali staroměstští měšťané. Ferdinand I. se snažil získat kontrolu nad ghettem do svých rukou a stavěl se zpočátku proti opakovaným žádostem staroměstských na vyhnání Židů. V ghettu se tehdy začaly stavět veřejné stavby - roku 1530 byly rozšířeny špitály u Staré a Staronové synagógy, 1537 byla postavena nová židovská lázeň a roku 1541 začala být budována Židovská radnice. Četné stížnosti, že Židé kazí minci a vyvážejí stříbro ze země vedly 

I.Hermann, J.Teige, Z.Winter: Pražské ghetto. Praha 1902nakonec roku 1541 k rozhodnutí o vypovězení Židů z Prahy. Císař termín odchodu několikrát odložil, roku 1543 se ale většina židovských obyvatel musela vystěhovat, vypovězení však bylo odvoláno již v roce 1545. K novému vyhnání došlo na žádost Ferdinanda Tyrolského v roce 1557, dočasně bylo odvoláno teprve v roce 1562 a zrušeno až po smrti Ferdinanda I. v roce 1564. Nejisté postavení pražských Židů v letech 1541-1564 mělo vliv i na vývoj Židovského Města a zastavilo v něm jakoukoli stavební činnost.
Po smrti Ferdinanda I. začalo období největšího rozkvětu Židovského města v celé jeho historii. Maxmilián II. potvrdil 1567 židovská privilegia a vydal majestát, v němž uvolnil dosavadní omezení židovského obchodu a podnikání. Také Rudolf II. potvrdil roku 1576 dřívější privilegia židovské obce a roku 1599 jí udělil osvobození od všech cel a mýt v městech pražských. Židovské Město získalo znovu svoji bývalou samostatnost, rozvoj obchodu, peněžniství i řemesel vlivem celkové prosperity rudolfinské Prahy způsobil nebývalé uvolnění života v ghettu a počet jeho obyvatel rychle rostl. Židovské Město se začalo rozrůstat nad své dosavadní hranice, roku 1591 zde bylo již napočítáno 150 domů a jejich počet vzrůstal i v následujících letech. Na staroměstské radnici byly v roce 1564 založeny zvláštní Libri albi Judaeorum, do nichž byly zapisovány všechny majetkoprávní záležitosti, týkající se ghetta, které nám poskytují dostatek informací o jeho vývoji v následujícím století.Přední osobností Židovského Města v době renesance byl Mordechaj Maisel (1528-1601), dvorský Žid a bankéř Rudolfa II., s jehož jménem je spojena také většina tehdejších stavebních podniků v ghettu, které teprve nyní bylo stavebně dotvořeno a získalo pevný urbanistický rozvrh i do budoucna. Maisel se stal roku 1576 členem rady starších a později primasem Židovského Města. Již po roce 1564 zahájil na svém pozemku v sousedství židovského hřbitova stavbu tří objektů, nazývaných "klausy" a sloužících jako talmudická škola, synagóga a nemocnice spojená s lázní. Od roku 1568 se podílel na stavbě Židovské radnice a Vysoké (radniční) synagógy, budované stavitelem patrně italského původu Pankratiem Roderem, která sloužila bohoslužbám starších obce a patrně také k zasedání rabínského soudu. V roce 1591 udělil Maiselovi Rudolf II. privilegium ke stavbě soukromé synagógy, která byla dokončena na podzim příštího roku a stala se centrem jižní části ghetta. Tato stavba svou velikostí a nádherou předčila podle svědectví současníků všechny synagógy ghetta. Roku 1598 koupil Mordechaj Maisel zahradu na severozápadním okraji ghetta, kterou věnoval na rozšíření pozemku hřbitova, na své náklady nechal také vydláždit ulice ghetta a přispěl tak k zlepšení jeho hygienických poměrů. Mordechaj Maisel působil také jako velkorysý mecenáš různých dobročinných organizací židovské obce, podporoval školy, špitál, chudobinec a pohřební bratrstvo. Hospodářské prosperitě ghetta pomáhal bezúročnými půjčkami řemeslníkům a chudým, svými zakázkami podporoval dílny pro výrobu synagogálního textilu.
Přes odpor staroměstských pokračovalo rozšiřování ghetta i na počátku 17.století zejména v jeho jižní a severní části. Byly budovány další duchovní a sociální instituce: roku 1599 byla na místě starší modlitebny na jižní straně Široké vystavěna Munkova synagóga, roku 1601 byla založena modlitebna se školou pro chudé v Rabínské ulici, roku 1605 přikoupen nový dům židovskému špitálu a před rokem 1613 byla založena na severním okraji ghetta Cikánova synagóga. Stavební ruch neutichl v ghettu ani po porážce stavovského povstání a na počátku třicetileté války. Zástupce židovské obce se v této dramatické době stal Jakub Baševi (1580-1634), nástupce Maisela ve funkci dvorního Žida a císařského bankéře, který byl jako první Žid v habsburské říši povýšen roku 1622 do šlechtického stavu. Již roku 1610 koupil dům ve svatomikulášské osadě, po potlačení stavovského povstání získal s pomocí místodržícího Karla z Lichtenštejna pro obec povolení k nákupu domů po účastnících povstání a exulantech, prodávaných pod cenou. V letech 1622-1627 se tak Židovské Město rozšířilo o celých 39 domů ve svém okolí - především v oblasti sv. Ducha a sv. Valentina (východní a západní část Široké), na jihu v okolí kláštera sv. Mikuláše až téměř ke Staroměstskému náměstí (v ulici Zlaté, staré Maiselově a okolo Třístudničního plácku) a na severu v oblasti kláštera sv. Kříže Většího. Dva velké domy na Třístudničním plácku dostal Baševi sám již roku 1620 od císaře darem. Nechal je spojit a přestavět po vzoru Albrechta z Vladštejna a snad i s pomocí jeho architektů na pozdně renesanční palác s třípatrovým arkádovým nádvořím, který byl nejokázalejší světskou architekturou ghetta a také jednou z jeho největších ztrát za asanace. Roku 1627 založil pak v severní části Rabínské ulice svoji Velkodvornou synagógu.Za třicetileté války trpělo ghetto jako ostatní města pražská drancováním za několikerého obsazení, stále zvyšovanými daněmi a poklesem obchodu a nakonec i morovou epidemií v roce 1639. Po válce bylo ghetto chudé a zadlužené, brzy však došlo opět ke zvýšení počtu jeho obyvatel přílivem uprchlíků z Polska a západní Ukrajiny, vyhnaných odtud kozáckými pogromy za povstání Chmelnického v letech 1648-1649. Také vypuknutí války s Turky a vyhnání Židů z Vídně v roce 1670 přineslo příliv uprchlíků do Židovského Města. Počet jeho obyvatel brzy přesahoval 11 tisíc osob a pražské ghetto se tak stalo jednou z největších židovských obcí Evropy. Židovské Město dosáhlo v předchozím období svého největšího územního rozsahu a jeho další stavební vývoj se ubíral nadále především cestou intenzifikace vnitřní zástavby. Se zvyšujícím se počtem obyvatel docházelo k jejímu narůstání, přistavovalo se a přestavovalo, zástavba sloužící pouze funkci obytné resp. obchodní zůstávala rozdrobená. Protože získání práva pobytu bylo podmíněno nemovitým majetkem v ghettu, začalo se zde již od konce 16.století užívat tzv. reálného dělení domovního majetku, které se stalo jednou z hlavních příčin zániku města v minulém století. Rozšíření ghetta a rychlý vzrůst počtu jeho obyvatel vyvolalo brzy po skončení války také trvalé státní snahy o jeho redukci či přemístění za hradby města. Tyto tendence na čas odvrátila morová epidemie v roce 1680, jíž padlo pouze v Židovském Městě za oběť více než tři tisíce osob.Zanedlouho poté, 21. června 1689, vypukl na Starém Městě prudký požár, který zachvátil celé Židovské Město. Tehdy vyhořelo všech 318 domů v ghettu a dalších 382 v mikulášské a týnské čtvrti na Starém Městě a 150 lidí zahynulo v plamenech. Po požáru se staroměstští snažili využít situace a dosáhnout zrušení ghetta a jeho přemístění na Štvanici, Maniny nebo do Libně. Česká kancelář sice již roku 1690 rozhodla o jeho obnově, chtěla však přestavby využít k jeho redukci. Domy ne vyšší než dvoupatrové měly být postaveny z kamene a cihel, ulice rozšířeny a regulovány v přímých liniích, ghetto odděleno zdí a okružní ulicí od křeťanských čtvrtí a pevně stanoven počet jeho obyvatel, synagóg, jatek a hřbitovů. Opět se však začalo stavět na starých základech a ghetto bylo v letech 1690-1702 v zásadě obnoveno. 

H.Volavková: Židovské ghetto pražské. Zmizelá Praha III. Praha 1947Jako první byla provedena již v roce 1689 přestavba Židovské radnice P.I.Bayerem, roku 1691 byla ve zmenšeném rozsahu obnovena Maiselova synagóga, do roku 1693 trvala oprava Staré školy a Vysoké synagógy. V roce 1694 byla dokončena nová stavba raně barokní Klausové synagógy, poněkud déle trvala rovněž nová výstavba synagógy Cikánovy (1701) a Velkodvorské (1708). Přes všechny redukční snahy tak bylo v ghettu roku 1718 opět činných 9 veřejných a 12 soukromých synagóg.
Počet obyvatel Židovského Města po moru a požáru opět vzrostl a roku 1703 dosahoval již 11 517 osob. Nový podrobný soupis obyvatel Židovského Města byl proveden v roce 1729, kdy zde bylo zjištěno 2 335 židovských rodin a 10 507 jednotlivých osob, 333 obytných domů a 33 nebytových staveb. Ačkoliv byl počet židovských rodin také v Praze pevně stanoven tzv. familiantským zákonem, došlo brzy po nástupu Marie Terezie na trůn k tragické události. Za údajnou podporu pruského vojska při obsazování Prahy v září 1744 nařídila císařovna dekretem z 18.prosince 1744 vypovězení Židů z Prahy i celého království. Do konce března 1745 museli všichni s výjimkou těžce nomocných Prahu opustit. Někteří se usadili v Libni, Brandýse a Čelákovicích, protože lhůta k opuštění země byla prodloužena. 
H.Volavková: Pinkasova škola - památník minulosti i našich dnů. Praha 1954O návrat Židů do města usilovala Česká komora kvůli finančním ztrátám na daních a poškození pražských řemesel a obchodu.Vypovězení bylo nakonec roku 1748 odvoláno, do konce října 1749 se však do poničeného ghetta vrátilo jen o málo více než polovina jeho dřívejších obyvatel.Sotva se podařilo ghetto poněkud opravit, bylo v roce 1754 znovu poničeno požárem. Tentokrát oheň vznikl v samotném Židovském Městě a padlo mu za oběť 190 domů a 6 synagóg. Židovská obec, vyčerpaná vysokými daněmi i ztrátami, které utrpěla v důsledku vypovězení, neměla vlastní prostředky na obnovu ghetta a bylo zapotřebí mnoha vysokých půjček od vídeňské banky, šlechty, duchovních institucí i soukromníků na obnovu soukromých domů i veřejných budov. Nejvýznamnějším dokladem této přestavby je židovská radnice naproti Staronové synagóze, kterou dokončil stavitel Josef Schlesinger roku 1765. Rekonstrukce města, která pokračovala dlouho do druhé poloviny 18.století, se účastnili také Palliardové, Prachnerové a František Heger.
Osvícenství a josefinské reformy přinesly změnu života také do Židovského Města. Zatímco osvícenci a nová vrstva zámožných obchodníků a podnikatelů podporovala reformy a usilovala o změnu společnosti, konzervativní ortodoxie bránila tradice a dosavadní formy života. Nové sociální programy se projevily ve stavbách užitkových budov nejprve na okraji ghetta, kde byla postavena základní a dívčí škola, nový sirotčinec pro chlapce, nová nemocnice a první nájemné domy. Poslední brána Židovského Města byla zbořena v roce 1822, v roce 1835 má ghetto 276 domů, z nichž více než 80 je ve velmi špatném stavebním stavu. I když Židovské Město nebylo již na počátku 19.století neprostupně uzavřenou enklávou, životní podmínky se v něm spíše zhoršovaly. Ačkoli řada domů byla v této době přestavována a opravována, stísněný prostor ghetta neposkytoval mnoho možností pro jejich rozšíření. Pro stavbu se zabíraly další části dvorků a ulic, domy se zvyšovaly nástavbou horních parer a ulice ghetta se měnily ve stále hlubší šachty, kterými pronikalo ještě méně světla a vzduchu. Trvale vzrůstal také počet obyvatel a vnitřní prostory domů se dělily na stále menší a menší části.

Židovské město na počátku 19. století podle Langwielova modelu

Majetnější jednotlivci se snažili uniknout z přeplněného města již od konce 18.století. Do roku 1806 se podařilo získat celkem 89 domů v bezprostředním sousedství ghetta v Kaprové a Dušní ulici a na Jánském plácku. Tomuto rozšířenému okrsku se říkalo "pod šňůrou", protože byl od Starého Města oddělen drátem vyznačujícím, kam že mohou Židé vycházet o sobotách. Do roku 1811 bylo získáno dalších 28 domů v oblasti kolem sv. Ducha a roku 1812 byl zřízen rozšířený obvod "pod novou šňůrou", který se do roku 1836 podařilo zvětšit o dalších 53 domů. Koupě staroměstských domů mimo obchod ghetta byla umožněna jen jeno nejzámožnějším obyvatelům, kteří se mohli vykázat vlastním kapitálem - bydleli zde velkoobchodníci a průmyslníci Mojžíš Jeruzalém, Mořic Zdeckauer, Simon Neustädtl, Šimon Lämmel, bratři Porgesové z Portheimu, Salomon Pribram, Izák Schmelkes, Izák Hoenig z Hoenigsberku, rodiny Dormitzerů, Epsteinů, Wehleů a Lippmannů. I tak bylo často usídlení mimo obvod ghetta zakazováno a ještě v roce 1846 usiloval magistrát o to, aby se všichni Židé vystěhovali zpátky do ghetta.V roce 1849 byl konečně zrušen familiantský zákon a roku 1852 získali Židé právo svobodného nabývání domovního majetku, plná občanská a politická rovnoprávnost byla však Židům v Rakousku-Uhersku přiznána teprve ústavou z roku 1867. Židovské Město bylo roku 1851 začleněno do svazku pražských měst jako jeho pátá čtvrť a na památku josefinských reforem i návštěvy císaře v ghettu nazváno Josefov. Tehdy se začal život města rychle měnit, i méně zámožné židovské rodiny se stěhovaly ve velkém počtu do lepších čtvrtí Starého a Nového Města a jejich odchodem se Josefov začal měnit ve čtvrť pražské chudiny s pochybnou pověstí a útočiště pražského polosvěta, jak ji v roce 1868 popsal v Pražských obrázcích Jan Neruda. Původní majitelé se zbavovali svých domů, majetky se drobily na stále menší části, nikdo domy ale neopravoval a neudržoval, stavební stav čtvrti se rychle zhoršoval a s ním i její hygienické poměry. Chyběla zde kanalizace i přívod nezávadné vody, čtvrť trpěla přelidněností, častými záplavami a epidemiemi, vysokou nemocností a úmrtností obyvatel. Spletité otázky vlastnické takřka znemožňovaly jakoukoli opravu a údržbu zdejších budov i podstatnější nápravu špatných zdravotních poměrů.
Městská rada uvažovala o radikální přestavbě ghetta již od doby jeho připojení k pražským městům. Proměna čtvrti začala nejdříve ze strany od řeky rozhodnutím o úpravě pražských nábřeží na vyhlídkové korzo. Stavba Zítkova a Schulzova Rudolfina v letech 1876-1884, Uměleckoprůmyslová škola F.Schmoranze a J.Machytky a nakonec kulisa Uměleckoprůmyslového muzea obklíčily celou čtvrť moderní promenádou, kterou bylo vskutku obtížné spojit se středověkým labyrintem ghetta. Jeho bezohledná přestavba byla do značné míry důsledkem těchto změn.
H.Volavková: Židovské město pražské. Praha 1959
O.Muneles, ed.: Prague Ghetto in the Renaissance Period. Praha 1965
J. Heřman, M.Vilímková: Pražské synagógy. Praha 1970
M.Vilímková: Die Prager Judenstadt, Aventinum. Praha 1990

Staré město 2 ( Perštýn, sv. Martin, Betlémská kaple, sv. Anna, Mariánské nám.)

Tesco - naproti stávala Martinská brána, Spálená ul. bývala významnou obchodní stezkou.
V opevnění bývaly po 60 m hranolové věže. Několik se jich zachovalo - např. v Bartolomějské 10.
Braunerův dům (Albatros - postaven v 60. letech - jedna z prvních budov ze skla a kovu - v noci měla budova svítit - teď tam už původní skla nejsou- jsou dozelena)
dodnes se nedochoval - byla v něm kovárna a strážnice. Později slavná kavárna Union ( majitel Fr. Brauner)

Platýz - 1. nájemní dům v Praze. Původně renes. V 18. stol. zakopány příkopy - mění se z poněkud páchnoucí okrajové části města v opak - luxusní.
1882 - do dnes klasicistní, hezky dochované dveře.
Sova na bidélku - když byla dolů - garáže byly obsazené.
Motiv slunce na dveřích přišel z Francie (empír)
Kostel sv. Martina - původně románský, protestanský - poprvé přijímání podobojí r. 1414.
Za Josefa II. zrušen.1905 - rekonstruován do původní podoby.
Ze strany patrná strážní věž.Původně  ke dveřím ze strany vedly schody.
Bartolomějská - u hradeb, původně spíše chudinská čtvrť. Byly tu vykřičené domy. Jan Milíč je odkoupil a udělal z nich školu kazatelů a útočiště kajících se žen.
 Po roce 1660 zde vybudovali  jezuité konvikt, internát pro mladé studenty (čp. 291). Rozlehlá budova zasahovala i do sousední Bartolomějské. Viz Bartolomějská.

Původní název ulice, která dnes spojuje ulici Divadelní s Betlémským náměstím, byl ulice sv. Kříže. Stejnojmenná rotunda z přelomu 11. a 12. století zdobí nároží s ulicí Karoliny Světlé. O rotundě více u této ulice. V 17. století se kratší západní část ulice za rotundou jmenovala Horní Solní podle skladu soli, jenž zde byl v 17. a 18. stoltí umístěn. V 17. století uplatňuje se rovněž název Dolní Konviktská, aby se tak odlišila od dnešní Bartolomějské, která se tehdy nazývala Horní Konviktská. V 2. polovině 18. století, když sousední rovnoběžná ulice přijala jméno Bartolomějská, platí pro celou tuto ulici název Konviktská. Současná přímá podoba ulice byla vyměřena v roce 1880. Zdejší konvikt, k němuž přistavěli v roce 1731 jezuité kostel sv. Bartoloměje, plnil svou funkci až do zrušení jezuitského řádu v roce 1773.

Krásná barokní okna - kasule - tvar houslí - typické pro K.I. Diezen.
Horní okno - termální - odvozeno od oken lázní v Římě.

Po r. 1773 - využíváno pro kulturní potřeby  - hrál tu Beethoven, Wagner - než byl postaven Žofín.
Od roku 1854 - převzat řádem Šedivých sester - pečují o nemocné - dodnes.
V době komunismu - zde STB prováděla výslechy.
Betlémská kaple - 1391 - síňový prostor (unikátní), jen česká kázání.
Od 1661 - součást Jezuitského semináře u sv. Václava. 1786 - zbourána ( dřevo)
Vých a záp. stěna se zachovala , uvnitř částečně i s freskami.
1950- 2 - rekonstrukce - Jan Frágner ( rek. i Karolinum)
Dúm u kazatelů / klub architektů) - nádherný zachovalý gotický dům.
Kostel sv Anny - původně tu byli Templáři. Po nich Dominikánky. Kostel jednolodní , jednoduchý. Při poslední rekonstr.  2004 datován nejstarší krov v ČR ( 1330), zbytek věže, původní cihlový štít.
1773 - klášter zrušen - tiskárna Jana Ferd. Šelfelda.4 patra.

wikipedie -  Kostel byl postaven v letech 1319 – 1330 pro klášter dominikánek na místě starší rotundy a kostela sv. Vavřince. Za husitských válek nebyl kostel (jako jeden z mála v Praze) vypleněn. V roce 1553 zde byl pochován Václav Hájek z Libočan. Za svých studií v Praze zde hrával Christoph Willibald Gluck. Za Josefa II. byl klášter zrušen a kostel roku 1782 odsvěcen.

Do roku 1795 komplex budov sloužil jako byty (mj. zde bydlela Karolina Světlá), poté zde byla zřízena tiskárna, kde byly vydávány mj. Schönfeldské císařské královské poštovní Noviny. V roce 1834 se tiskárna stala největší v tehdejším Rakouském císařství. Kolem roku 1876 byly do vnitřního prostoru bývalého kostela nainstalována čtyři dřevěná patra.

Dodnes se zachoval gotický krov a částečně i nástěnné malby ze 70. let 14. století. Současným majitelem objektu je Národní divadlo, které ho na 99 let za symbolickou korunu ročně pronajalo Nadaci Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Ta financovala první etapu rekonstrukce, která proběhla v letech 2002 - 2004 a zahrnovala také vybourání dřevěných pater.

Prostor slouží jako kulturní centrum nazvané Pražská křižovatka.

Sv. Jiljí - věže měly být vyšší. Erby - Arnošt z Pardubic a Jan z Dražic - stavitelé. Kostel je síňový, míval stanovou střechu. Požár - barokizace. Dominikáni (náhrada za Klementinum).
Clam Gallasův palác - původně dům markraběte Jana Jindřicha (mladší bratr Karla IV).Stávající barokní stavba postavena pro neapolského místokrále Jana Václava Gallase a sloužil jako hlavní městská rezidence rodu Gallasů (od r. 1747 Clam-Gallasů).Nynější podoba paláce pochází z roku 1713, kdy jeho tehdejší majitel rakouský diplomat hrabě Jan Václav Gallas nechal palác přestavět do jeho nynější podoby jedním z nejlepších evropských barokních architektů oné doby Johannem Bernhardem Fischerem z Erlachu. Sochařskou výzdobu kašny, schodiště a průčelí paláce pak provedl Matyáš Bernard Braun.
Blok před domem měl být zbourán - mělo tu vzniknout majestátní nádvoří. Nerealizováno.
Mariánské nám.
zde končila asanace. Kostel p. Marie na Louži ( už ve 12. st) 1791 zbourán. Je vidět ještě v oblouku Klementina. Jednoduchá fasáda (nalevo od vchodu)- původně kryta kostelem.

Linhartská  - blok domů - tam kde je nová radnice - zbourán v rámci asanace - byly tu nejstarší románské  a gotické domy.
Kostel sv. Linharta - před Rottem ( malé želez.) - zabíral ul. Linhartskou
nám. Fr. Kafky . do 1911 - zde byl krásný románský dům - Andělská kolej. Zbytky pod dlažbou. Přístupno jen výjim. Chodník býval nižší , za Václava II - zvýšeno o 3 - 4 metry. Sklepy - asi 50. Dochovány ve skvělém stavu.


Kafkův dům - původně prelatura Benediktinů - zachoval se jen portál.
Při asanaci - měl se kopírovat starý styl , včetně věží, ozdoby ( namixovány náhodně). Věžičky někdy jen odbyté.
Kaprova - hlavní tepna k brodu sv. Valentýna.Bylo tu tržiště (vikus).
dnešní název ulice podle primátora (1566) Kapra u Kaprštejnu.
Asanační zákon - vykupování pozemků - spekulanti - 365 tis. m čtver., 584 domů, 1700 vlastníků.
Při bourání recyklace - nebo odváženo na Maniny.Vycházky po demoliční zóně za 1 Kč.


Kaprova ulice patří k nejstarším pražským komunikacím, spojovala Staroměstské náměstí, na němž se nacházelo pravděpodobně nejstarší tržiště vznikajícího města, s brodem přes Vltavu u dnešního Rudolfina, možná i s nejstarším dřevěným mostem, který byl v blízkosti brodu vybudován, a zcela jistě s přívozem, jenž v těchto místech existoval až do konce 19. století. Na tuto spojnici, která směřovala za řekou k Pražskému hradu, navazovala i cesta, která do Kaprovy ulice ústila dnešní Valentinskou ulicí, a přicházela od Vyšehradu.

Nejstarší název ulice Svatovalentinská souvisel s kostelem sv. Valentina, jenž je připomínán poprvé roku 1253, a stával na křižovatce dnešních ulic Kaprovy a Valentinské, přibližně v místě dnešního domu (čp. 56/11). Kostel býval středem osady a jeho jméno nacházíme v souvislosti s cestou, brodem i bránou sv. Valentina, která uzavírala ulici v místech nároží dnešního náměstí Jana Palacha. Název zůstal zachován i u dnesní Valentinské ulice. Kostel existoval ještě v roce 1794, kdy byl zbořen. Název ulice Kaprovic nebo Kaprova je doložen z 2. poloviny 16. století. Objevuje se i tvar Kaprová, což je způsobováno výslovností. Současná podoba ulice je dílem architektů počátku 20. století, byla zcela nově vystavěna po asanačním zásahu, jenž postihl v těchto místech část Židovského Města. Asanací byl zbořen v roce 1909 i jeden z nejvzácnějších pražských domů (čp. 16/I). Dům byl ve 14. století majetkem pražského biskupa Jana ze Středy. Biskup Jan ze Středy, kancléř Karla IV., jenž si dopisoval s Petrarcou, proslavil se asi nejvíc bohatě zdobeným misálem, který po něm nese jméno Misál Jana ze Středy. 1379 koupila dům univerzitní kolej Všech svatých - Andělská kolej, kterou v roce 1366 založil Karel IV. Dům pak vlastnila univerzita od počátku 17. století až do roku 1755, kdy jej prodala. Z honosného románského domu, jehož výstavba je datována do 2. poloviny 12. st., zůstala síň se středovým sloupem a přilehlá komora. Vzácnou románskou památku překryla moderní stavba magistrátu (čp.16/3), která zde byla vybudována podle plánů Oktáva Koutského a Vladimíra Ježka v letech 1926 - 192

Kostel sv. Valentina - se nacházel na rohu dnešní Kaprovy a Valentinské ulice, přibližně v místě, kde dnes stojí dům čp. 56. Jednalo se o jednolodní románský chrám s věží a chórem. Byl zrušený za josefinských reforem.



Kostel sv. Valentina stál na rohu s ulicí Kaprovou v místě domů čp. 58/I a čp. 59/I asi od r. 1253 do r. 1794, kdy byl zbořen. Na Langweilově modelu je vidět, jak zástavba vypadala po zániku kostela.
Spojuje Mariánské náměstí s Kaprovou ulicí, leží na jedné z nejstarších cest na území Prahy. Tudy ve středověku vedla Vyšehradská ulice, o níž píše kronikář Kosmas, dnešní Vyšehradskou třídou kolem Emauzského kláštera, Karlovým náměstím, Spálenou a Husovou ulicí a dnešní Valentinskou k brodu nebo k mostu. Když byl po roce 1158 vybudován kamenný Juditin most, ztrácela Valentinská ulice původní komunikační význam, oddělila se od Vyšehradské ulice a získala pojmenování U sv. Valentina. Románský kostelík sloužil přilehlému šlechtickému dvorci, proto se také náměstíčku nebo rynečku, který zde později vznikl, nějaký čas říkalo Ve dvorci. Současné pojmenování Valentinská je užíváno od 17. století, i kyž se v 18. století objevuje také název Smetištka, vedle názvu Dolejší ryneček, Hořejší ryneček říkalo se Linhartskému náměstí.Hanlivý název je prvně v záznamech v roce 1333 a vznikl nejspíš z pověsti, kterou si ulice pro svou nečistotu vysloužila. Náměstí v těchto místech bylo považováno za nejstarší na pravém břehu Vltavy, zaniklo kolem roku 1900 při asanaci. František Ruth se v Královské kronice zmiňuje o knížce o Praze z roku 1817, kde se píše dokonce o vykopávkách, které prý potvrzují pomníky a zdi Marobudova města. Kdyby tomu tak skutečně bylo, měli bychom na území Prahy rázem město dva tisíce let staré. Několik domů v ulici patří ke katastru Starého Města, několik ke katastru Josefova. Část ulice je tvořena budovou Městské knihovny, z Valentinské ulice vede vchod do dětského oddělení. Část domu (čp. 59/I) byla v roce 1913 upravena pro Pražské umělecké dílny, které založili pro výrobu kubistického nábytku Josef Gočár, Josef Chochol a Pavel Janák.