Sunday 27 November 2011

Vinohrady

Tato pražská čtvrť byla nejdříve pojmenována Viniční Hory. V roce 1847 byla přejmenována na Královské Vinohrady. Název Vinohrady  připomíná fakt, že zde původně bývaly hlavně vinice a přívlastek „královské“ zdůrazňuje zásluhu Karla IV. na vznik zdejšího vinohradnictví.Již od doby jeho panování byla celá tato oblast osázena vinicemi Na nich byla postavena celá řada viničních usedlostí, kde se zpracovávalo v lisovnách víno. Pozemková držba tu byla nebývale rozdrobená. Teprve po zániku vinařství koncem 17. století se zemědělská výroba v této oblasti přeorientovala na pěstování ovoce a zeleniny. Byly zakládány aleje stromů, sady a zahrady. Na tomto území byl také největší počet historických parků, jako tomu bylo v případě zušlechtěné přírody na pozemcích usedlosti hraběte Canala, která se dle něj nazývala Kanálkou

Kanálka


Tato zahrada vznikla na místě několika vinic ze 14. století. Pozemky roku 1782 koupil hrabě Josef Emanuel Canal z Malabaily a vybudoval tu zdí obehnanou zahradu nazvanou po něm Kanálkou. Rozprostírala se po severní straně dnešní Vinohradské třídy až na konec náměstí Jiřího z Poděbrad. Hrabě byl velmistrem svobodných zednářů, vstoupil i do vojenských služeb a věnoval se vlastenecké činnosti a modernímu hospodaření. V místě nad Národním muzeem nechal v zahradě vystavět čtyři obytné budovy s tanečním a přednáškovým sálem. Východně vznikl hospodářský dvůr. Zahradu tvořil anglický park i francouzské a čínské zahradní partie. Zahrada byla poseta kašnami a vodotrysky, miniaturními chrámy antických bohů, dále zde byla rosaria a oranžerie, mostky, voliéry s exotickým ptactvem, zoologická zahrada, umělá jezírka s ostrůvky, pověstná poustevna. Všechny aleje, cesty a cestičky mířily jako paprsky ke středu zahradního díla, pískovcovému pomníčku s německým nápisem: Nejněžnější choti, matce a lidumilce. Nejskvělejší slavnost zde byla uspořádány u příležitosti zasnoubení dcery hraběte Canala, Josefy, s hrabětem Pachtou z Rájova, 25. července 1786. Slavnost shromáždila na 500 hostů. Počala taneční zábavou. Hrály zde vojenské kapely ve třech sálech zahradního pavilonu. Večer se krásně vyzdobená zahrada rozzářila tisíci světel, umístěných nejen v girlandách mezi stromy , ale i v záhonech a květinách.Manželství zahájené touto slavností bylo velmi šťastné.Méně šťastný byl osud zahrady. Hrabě Canal udržoval zahradu seč mu finanční možnosti dovolovaly. Zval sem členy panovnického rodu, např. Marii Louisu (manželka Napoleona), a vynikající umělce a spisovatele – Mozarta, Paganiniho, Irwingy Washingtona). Dcera Canalova a další majetník zahrady , hrabě Buquoy, přepychový park už neudrželi. V 30. letech 19. stol. jej koupil bankéř a velkoobchodník Moric Zdekauer. Kusy zahrady rozprodal a zbytek ponechal svému osudu.Zásluhu si získal tím, že park do té doby vyhrazený pouze pro vyšší společnost , otevřel veřejnosti. Stará zahrada s hostincem se stala oblíbeným výletním místem všech Pražanů. V osmdesátých letech je  Kanálka rozparcelována a na jejím místě vyrůstají celé domovní bloky. Na konci 19.stol. mizí zahrada úplně, až na malý kousek, kde jsou dnes Riegerovy sady



1875 se čtvrť rozdělila na Královské Vinohrady I a II. O dva roky později byly Královské Vinohrady I přejmenovány na Žižkov. Roku 1879 byly Vinohrady (tehdy ještě stále „královské“)povýšeny na město a s tímto souvisí i vznik městského znaku – dvě věže se sv. Václavem, který drží  v levé ruce vinnou ratolest a hrozen,  druhou ruku zčásti zakrývá znak s českým lvem.
Vinohradské divadlo se znakem města
Od poloviny 19. stol. do počátku 20. století se od bývalé Koňské brány rozvíjí bytová výstavba středních a vyšších vrstev.  Na rozdíl od Karlína nebo Smíchova není území vhodné pro vznik průmyslu ( není tu zdroj vody ani rovina) a od počátku má charakter rezidenční čtvrti.

V porovnání s Žižkovem, jsou Vinohrady bohatší. Žižkov nemá tak dobrou  polohu, je na severním svahu a má tudíž horší hygienické podmínky.

Královské Vinohrady se staly třetím největším městem v zemi. Rostly velice rychle - 1849 – 50 domů, 1875 – 235 domů a 9 tis. obyvatel, 1890 – 1080 domů a 34 tis. obyvatel, 1913 – přes 80 tis.  A v roce 1922, kdy byly připojeny k Velké Praze měly už téměř 90 tis. obyvatel.
V období socializmu byly rozděleny do 3 městských částí , protože komunisté zde měli vždy menší podporu ( bylo zde více intelektuálů).
Mapa části Vinohrad blízko náměstí Míru (1923) 
Při parcelování pozemků se postupovalo dosti velkoryse a díky tomu zbylo v mnoha ulicích místo i na předzahrádky (po vzoru Anglie). Dalším rysem byla zkosená nároží (použito i v Barceloně).
Na široké prostoře zvané „Sahara“ na jih od Kanálky  směrem ke Karlovu byly sady barona Jakuba Wimmera. Byly navrženy v romantickém stylu – kaštanové aleje, šeříky, ovocné stromy. Tyto aleje postupně zanikly, ale průběhy cest se dochovaly. Tvoří dva do sebe zapadající trojúhelníky (zednářský znak).Různé plány Vinohrad lze najít na mapovém portálu Historického atlasu měst ČR

Náměstí Míru – původně zde bývalo  jen pole . Kolem náměstí byly vystavěny důležité veřejné budovy a nejdražší domy. Nejnovější je severní strana .

Radnice – 1876 bylo rozhodnuto o stavbě. Zastupitelé si půjčili 120 tis. zlatých od Městské spořitelny pražské. Stavět se začalo na rohu Purkyňova nám. (dnes Nám. Míru) a Karlovy ul. (Jugoslávská), architekti – Josef Franzl, Ignác Ullmann, Ant. Barvitius a další. Průčelí s veží  zdobily fresky KarlaIV, sv. Václava a Jiřího z Poděbrad. Stavba byla dokončena 1878 při příležitosti 500. výročí umrtí Karla IV. 1928 a 1929 byla radnice zvýšena o dvě patra a bylo sneseno historizující průčelí. Došlo i k přebudování dispozic.

Kostel sv. Ludmily
Valdek  - sedmipatrový dům , vystavěn 1928 – 29. Nahradil novorenesanční dům stejného jména. Název možná odvozen od Wald Ecke – lesní kout. Další možnost je, že se tu hádali dva trampi o deku „Naval deku“. Poslední majitelka nechala dům zbořit a podle projektu Bohumila Bellady vznikl nový Valdek ve stylu dekorativního funkcionalizmu. Je to typický multifunkční dům z období 1. republiky. Bylo v něm kino, obchody, kavárny, administrativní a obytné  místnosti .

Kostel sv. Ludmily – Josef Mocker – 1888-93. Cihlový i včetně střech. Tympánum zdobeno postavami Ježíše, sv. Václava a sv. Ludmily. Styl je novogotický. Novogotika spojována s Vídní a Německem – proto nebyla příliš populární.


Alegorie Statečnosti
Alegorie Pravdy
Vinohradské divadlo –  na Vinohradech byla poměrně dlouhá divadelní tradice. Působilo zde mnoho hereckých společností, a to jak v pronajatých sálech, tak převážně v dřevěných divadelních arénách. 1892 inicioval vlastenecký spolek Máj založení druhého ( po ND)  kamenného českého divadla. Poukazovalo se na skutečnost, že Vinohrady mají hodně obyvatel a tímto činem by se pomohlo národu. Ve vztahu k Národnímu divadlu byly vyslovovány obavy, že absence konkurence by mohla způsobit umělecké zaostávání této scény. Nejdříve se uvažovalo o zřízení divadla v zahradě Národního domu, tak aby tvořilo s touto budovou jednotný celek. Nakonec byla situace vyřešena, když Záložna Vinohradská darovala pozemek vhodný pro samostatnou budovu blízko kostela sv. Ludmily. Byla vypsána soutěž jen pro architekty slovanského původu. Nakonec  vyhrál architekt Alois Čenský – styl secese s historizujícími prvky. Projekt byl realizován v letech 1905-07.Finanční náklad přesáhl 1 mil. korun. Stavba byla navštívena samotným císařem FJI v dubnu 1907. Sochy na pylonech nad hlavním průčelím vytvořil Milan Havlíček -  symbolizují „statečnost“ s mečem v ruce  a „pravdu“ se zrcadlem. Plastiky váží celkem 36 tun a jsou téměř 7 m vysoké.  V roce 1994 byly po částech jeřábem sneseny a odvezeny k restaurování. Sochy jsou se vší pravděpodobností největší , které jsou v České republice umístěny na budově.V současné době jsou nahrazeny kopiemi. Sochařskou výzdobu na terase 2. patra průčelí budovy vytvořil Bohumil Kafka. Jsou to alegorie Tragédie, Baletu, Opery a Komedie.  Divadlo bylo slavnostně otevřeno 24. listopadu 1907. Budova byla poničena při bombardování Prahy spojeneckými vojsky v únoru 1945. Jedna nevybuchlá časovaná bomba prorazila střechu a skončila v divadelní šatně. Strojmistr p. Zeman ji s nasazením vlastního života vynesl před budovu, kde byla zneškodněna.

Malá poznámka nakonec. Vinohradské divadlo bylo použito pro natáčení amerického filmu „Iluzionista“ s Edwardem Nortonem v hlavní roli.

Národní dům – 1894 Ant. Turek – je autorem i Vinohradské tržnice a vodárny. Na fasádě jsou jména vlastenců. Je to další multifunkční budova – Sokol, Beseda, kavárna, restaurace.

Názvy ulic. Původně byla vlastenecká jména použita pro ulice ve všech čtvrtích Prahy. Po sjednocení (1922) vyvstala potřeba přejmenovat ulice, aby se názvy neopakovaly. Na Vinohradech byly použity názvy zemí. Blíže k náměstí Míru jsou západní země, dále potom spíše ty východní. Německo bylo tehdy nepopulární, takže jeho název chybí. Země spojenců byly použity pro hlavní ulice.

Synagoga –1848  bývala v Sázavské ulici. Architekt V. Štiastny (stavěl také Jubilejní synagogu v Jeruzalémské ul).Stejně jako Jubilejní synagoga byla v maurském stylu. Byla by to bývala největší synagoga v Čechách. V r. 1941 přeměněna na sklad nábytku. Zasažena při bombardování Prahy. Nacisté zakázaly synagogu hasit. 1951 byla stržena.
Kravín – roh Sázavské a Slezské. V 19. stol - velice oblíbená restaurace, vedle které byla divadelní  scéna.
Pod ul. Slezskou bývala veliká Seidlova usedlost. Majitel odmítal pozemek prodat. Až po jeho smrti 1924 potomci území rozprodali. Dnes je zde několik bloků domů.

Městský soud – rondokubistická budova od arch. Dryáka.

Dům zemědělské osvěty – Římská ul. – Gočár – cihlové období.

Hasičský dům – 1929 – Moravec, Pražák – 1. Pražský mrakodrap – 9 pater. Hasiči zde měli – muzeum, obchody, restaurace, kino,přednáškové sály, cvičiště, záložnu. Při založení položeni 54 základních kamenů, 1848 – znárodněno, 1992 navráceno hasičům.

Radiopalác – Vinohradská 40. Další víceúčelová stavba. Opět rondokubizmus. Na stropu vstupu je zajímavý reliéf ve tvaru hvězdy a blesků Odráží se i na dlažbě.


Vinohradská tržnice
Vinohradská tržnice – 1903 

Trhy bývaly na Vinohradech zpočátku (od 1879)  na Tylově nám. A později vznikla tržiště další, mnohem menší v ul. Rumunské a Londýnské. Druhé centrální tržiště bylo umístěno na Náměstí krále  Jiřího z Poděbrad, kde se nakupovalo ve velkém a proto zde byla umístěna i městská váha.
Pro Vinohradskou tržnici byl zakoupen pozemek u tehdejší ulice Chocholouškovy s továrnou na mlýnské stroje. Tovární hala byla razantně přestavěna arch. Ant. Turkem na moderní tržnici roku 1902. Interiér byl pojat jako bazilikální trojlodí. Převýšená část hlavní lodi je po obou stranách prosklená. Železná konstrukce byla zvolena z několika důvodů -  byla bezpečnější např. při požárech , měla větší únosnost a také byla finančně dostupnější. Plášť budovy tvořený cihlovou vyzdívkou respektuje vnitřní členění budovy a je zdoben kamennými i štukovými ornamenty  a figurálními plastikami.
V suterénu bylo 86 sklepů a 140 chladírenských boxů. Chlazení bylo obstaráváno klimatizací. Chladící agregáty byly vyrobeny v první Česko-moravské továrně na stroje roku 1902 v Praze.
Tržnice je hlavním průčelím obrácena do Vinohradské ulice. Ve vnitřních prostorách bylo zřízeno 98 prodejních stánků. Po slavnostním otevření (červen 1903) sem byly převedeny trhovkyně z Tylova náměstí. Po týdnu odešly s tím, že mají nouzi o zákazníky. Po intervenci radních se konalo druhé slavností otevření v prosinci 1903 , tentokrát již s lepším úspěchem.
V tržnici se prodávalo původně hlavně maso a masné výrobky, drůbež, zvěřina, máslo, vejce , ovoce a zelenina.
Roku 1982 byla tržnice zrušena a o čtyři roky později vyhořela. Měla být zbourána 1991.
Naštěstí k tomu nedošlo a 1994 byla dokončena rekonstrukce za 230 mil. korun.

Kostel  Nejsvětějšího srdce Páně byl postaven v letech 1928 – 32 architektem Josipem Plečnikem. Je to sálová stavba  se širokou věží, jihoevropského typu. Byl realizován zjednodušený projekt, který původně počítal se sloupořadím po způsobu řeckých chrámů.
Plečnik se do jisté míry podílel i na interiéru kostela, který je stejně originální jako exteriér. Nad hlavním oltářem z bílého mramoru a zlacenými tepanými dvířky je zavěšena třímetrová zlacená postava Krista v symbolickém srdci a sochy šesti českých patronů v nadživotní velikosti: sv. Jan Nepomucký, sv. Anežka, sv. Vojtěch, sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Prokop. Jsou z lipového dřeva a vytvořil je sochař Damián Pešan. Nad portály v průčelí jsou plastiky Bedřicha Stefana. Zajímavostí tohoto postmoderního kostela je, že se zde nenalézá kazatelna. 8. května 1932 vysvětil chrám pražský arcibiskup kardinál dr. Karel Kašpar. Ve věži bylo posvěceno šest zvonů, které byly okupanty svěšeny, aby byly přelity na zbraně. Zbyl jen nejmenší. V roce 1992 se do věže vrátily dva zvony z původních šesti, díla zvonařské rodiny Manoušků.
V roce 2010 byl kostel zařazen na seznam jako národní kulturní památka.

Vinohradská vodárenská věž - vodárenské věže byly budovány v Praze již od 15. stol., nejdříve při jezech. V 19. stol. se začaly stavět na vyvýšených polohách. Tím bylo navázáno na starou tradici čerpání vody do věžních nádrží, v čemž držela Praha evropský primát (1489). Od roku 1854 pracovala na Žofíně první vodárna s parním pohonem. Pokrokem bylo použití pískové filtrace říční vody v nové parní vodárně v Podolí  z roku 1885. Voda byla tlačena do vodojemu na Karlově a odtud tekla samospádem i do nejvyšších pater novoměstských domů. Důsledkem toho začaly být rušeny kašna na náměstích. Královské Vinohrady vybudovaly v roce 1882 v Podolí vlastní parní vodárnu, odkud byla voda tlačena do vodojemu na návrší nad Vršovicemi. V roce 1899 se obecní rady Prahy, Karlína, Smíchova, Vinohrad a Žižkova sdružily k postavení společného vodovodu na spodní vodu z pískového podloží řeky Labe a Jizery u Káraného. Vodovod byl postaven v letech 1909 – 1914.
Vinohradská vodárenská věž byla postavena roku 1882 podle návrhu Antonína Turka ve slohu novorenesance.Má sedm pater, nahoře s terasou, která dříve sloužila jako rozhledna. Stavba vrcholí pylony na nárožích. Dále je zdobena hodinami a sochami troubících andělů. Své funkce pozbyla roku 1962. Dnes je využita převážně k bytovým účelům.



Hradešínská ul. - název existuje od roku 1925. Byla pojmenována podle obce Hradešín, která leží jihovýchodně od Prahy.  V této ulici se nachází několik hezkých vil. Na rohu Hradešínské a Estonské je málo známá vila architekta Františka Alberta Libry (1891–1958) (Hradešínská 32).
Ten navrhl celou kolonii místních vilek pod společným projektem Kolonie Svobody, která se rozkládala právě na svahu mezi Vinohrady a Vršovicemi. Věnoval se nejen urbanistickému rozložení jednotlivých objektů, ale i architektonickým prvkům, které by se pro danou oblast nejvíce hodily a odpovídaly tak požadavkům přívětivé městské části.
Mnohé z jeho plánů byly také realizovány. Typické je výrazné rámování oken a zdůrazňování říms. Domy dostaly podle jeho návrhu trojúhelníkové štíty, důležité byly zemité barvy, okrová a žlutá.
Téměř každý dům obklopovala zahrada oplocená jednoduchými vkusnými cihlovými pilířky s bíle natřenými latěmi. Vila architekta Libry je dodnes obývaná.
Jen o pár desítek metrů dál je po levé straně ulice nenápadná vila známého architekta Jana Kotěry (Hradešínská 6). Vila spadá do období tvorby tzv. racionální modernity, vyznačující se přísnou stavební logikou, tvarovým zjednodušením a omezením dekorativních detailů na geometrické prvky.
Vila je zasazena do svahu a dominuje mu věžovitou stavbou s hlavním dvouramenným schodištěm. Vnitřek je rozdělen do tří celků, horního suterénu s bytem domovníka, kuchyní, jídelnou a hudebním pokojem, v přízemí se nacházely ložnice rodiny a reprezentativní salón.
V prvním patře byly pracovna a ateliér. Kotěra s citem navrhl jak přilehlou zahradu, tak vnitřní dispozice a zařízení celého domu. Roku 1939 ho koupila rodina dnešních vlastníků, po roce 1948 jim byl dům odebrán a rozdělen na několik bytů.















Tuesday 15 November 2011

Smíchov

Kozel-Peterle
Smíchov na  výřezu z pražské veduty z r.1562 (nejstarší vyobrazení Smíchova na tzv.Vratislavském dřevorytu Prahy -J.Kozel a M.Peterle z Anaberku )vidíme kousek smíchovské krajiny s tehdy právě dostavěnou vodárenskou věží i staršími mlýny na Vltavě. Počítat musíme s jistým zkreslením.




Po dlouhá staletí bylo toto území levého břehu Vltavy zelenou oázou roztříštěnou jen na malá políčka, zahrady a vinice s pouhými drobnými hospodářskými stavbami a nízkými domky. Našli bychom sotva dva korunní svědky starodávné výstavby: románský kostelík sv.Filipa (goticky přestavěný) a Malostranskou vodárenskou věž (1562), která je v podstatě jedinou dodnes dochovanou památkou renesančního původu na Smíchově. Tyto stavby jsou nám na nejstarších vyobrazeních spolehlivými majáky v nepříliš zastavěném zeleném moři zahrad. Vodárenskou věž vidíme už u Kozla a Peterleho, kostelík pak na zajímavé renesanční vedutě z rudolfínské Prahy J.Willenberga (1601) a později na Ouden-Allenově barokním prospektu Prahy (před r.1685).
V té době se už ze smíchovské osady stává pozvolna obec. Je zde několik dvorů, řada chalup a nízkých domků, mlýn, vodárna, cihelna, kovárna, krčma, celnice, kde se platily pravidelné úroky, při kostele sv.Jakuba pak i hřbitov. Většímu stavebnímu rozvoji bránily přirozené terénní překážky. Pozemky středověkých vinic ale už na přelomu 16. a 17.století byly doslova posety většími usedlostmi a renesančními letohrádky bohatých pražských měšťanů, které se pak staly důležitými styčnými body v jinak zemědělské krajině a ohnisky budoucí další zástavby, což dokazuje časté dochování jejich dávných jmen v názvech dnešních ulic a míst. Tato letní sídla vznikala obvykle zastavěním původních lisů a přestavbou drobných viničních domků. Dodnes, ač po mnohých přestavbách, některé z nich stojí na svém původním místě.

Jan Willenberg 1601(3)
Výřez z rytiny Jana Willenberga zachycuje Prahu r.1601 včetně smíchovského levého břehu Vltavy. Na detailu jsou na smíchovské straně vidět hlavně mlýny. Na druhé straně řeky je Karlovo nám. a Emauzy

Jan Willenberg 1601(2)
Na dalším detailu Willenbergovy rytiny vidíme kostel sv.Jakuba a Malostranskou vodárenskou věž.





















Folertus Van Ouden-Allen (1)
Výřez z veduty Praga caput regni Bohemiae z r.1685 jejímž autorem je dvorní malíř Leopolda I. Folpertus van Ouden-Allen. Patrné jsou změny v tvářnosti města po třicetileté válce způsobené jednak válkami samotnými, ale i přestavbami v nastupujícím barokním slohu. Na prvním výřezu vidíme barokní bastióny nové městské fortifikace a letohrádek Eggenberg. Na spodním obrázku je ústředním motivem jakubský kostelík a vlevo vodárenská věž.
Autor sám v legendě obrazu uvádí, že sledoval více cíle topografické než umělecké. Je tedy velmi cenným pramenem pro poznání barokizace nejen na Smíchově. Přestože ze snahy vtěsnat do panoramatu všechny domy a ulice dochází k jisté deformaci.
Folertus Van Ouden-Allen (2)





Smíchov 1790-1830
Smíchov tak, jak zřejmě vypadal mezi roky 1790 až 1830. Zpracovali E. Hnilička a Z. Wirth (1955).

V 19. stol.se Smíchov přeměnil na průmyslové centrum (pražský Manchester) a na konci 19. stol. se z něj stává rezidenční čtvrť.
Plán zprvopočátku poněkud chaotický. První regulace až 80. – 90. léta 19. stol. Část stávajícího Smíchova (od Malé Strany až téměř k Andělu) patřila ještě k Újezdu.
Vlastní Smíchov byl od Anděla ke Knížecí.



Barokní bastion


V ulici Rošických se zachoval původní barokní bastión. Ty bývaly čtyřboké, vyplněné zeminou, kamenem a obložené cihlami, které dobře tlumily nárazy koulí. Opevnění existovalo do roku 1898 – pak bylo částečně zbouráno.

Újezdská brána (nová) stávala v místech tramvajové zastávky (při pohledu od Justičního paláce směrem na Újezd). Byla nahrazena novogotickou – reprezentativní za FJI.  Měla i funkci administrativní – před ní stávala mýtní budka. Na noc se zavírala. Otevřena od 5 – 10 večer. Znak orlice a lva byly při zbourání brány přeneseny na pravou boční zeď budovy Muzea hl. města Prahy na Florenci.

Sedláček, Václav. Dějiny Smíchova
Újezdská brána
První Újezdská brána stávala v dnešní Karmelitské ulici už za panování Karla IV. Tenkrát však byla Karmelitská velmi úzká, proto se nejednalo o bránu v pravém slova smyslu ale spíše o jakýsi průchod. Druhá, barokní,  Újezdská brána táhnoucí se „pod vojenskými hradbami“ je doložena od roku 1693, ale patrně již dříve, před postavením hradeb, zde býval jakýsi „průchod“ do osady Újezd a do Prahy (z doby stavby Hladové zdi). Stavitelem byl Jan Pánek. Před branou byl vybudován vodní příkop přes dnešní zahradu Kinských, tehdejší Vrabcovny. Zajímavostí je, že nestála na přímé silnici, ale asi 6 metrů od hradeb se muselo zabočit doprava a pak se teprve mohlo branou projít. Brána samotná měla jediný oblouk a stála až do roku 1860, kdy již kapacitně nestačila narůstajícímu provozu (a také kvůli své špatné poloze vůči silnici, kdy se hromadily čekající vozy). Nová brána z roku 1862 stávala vedle té původní – posléze zazděné a byla pojmenována podle Františka Josefa I. (Franciscus Josefus I.). Na Újezdské straně se nacházel letopočet 1862 psaný římskými číslicemi a císařská koruna. Za necelých 30 let, po zemské jubilejní výstavě v roce 1891, byla zbořena.
Na obrázku je novogotická brána z r. 1862.


Nám. Kinských
Nám. Kinských – Justiční palác  - původně Albrechtovy kasárny (1898 – 1902). Kinského zahrada se dříve jmenovala V Ráji. Na náměstí bývala do r. 1945 Medvědí kašna, pak tank 23, který osvobodil Prahu a po 1989 dodnes fontána s názvem „Propadliště času“.
Dům u krále Přemysla Otakara II.

Dům U krále POII – nejstarší nájemní dům, který se v Praze dochoval. ( asi 1830).  Počátkem 19. stol. se stěhují lidé za prací do měst. Vznikají činžovní domy i za branami Prahy. V přízemí bývaly obchody a dílny, uprostřed vjezd. Nejlepší byt měl majitel v 1. patře obvykle s balkonem.



Kostelík sv. Filipa a Jakuba na dnešním Arbesově náměstí
Kostel sv. Filipa a Jakuba
Arbesovo náměstí
Arbesovo nám. – zde stával kostel sv. Filipa a Jakuba. Byl to barokní farní kostel , v 19. stol byl již malý a přes protesty byl 1891 zbourán. Nahradil ho sv. Václav 1884.




Slavata01
Část Smíchova kde se nacházela Slavatovská zahrada a později botanická zahrada
Slavatovský letohrádek s exotickou zahradou– 1673 – 89 ,( za dnešním Arbesovým nám.) nedochoval se. Dříve kartuziánský klášter.  V první pol. 18. stol připadlo území Jezuitům – do jejich zrušení 1773. Část se stala botanickou zahradou a část přebudoval Aaron Příbram na kartounku, barvírnu  a později zde byly postaveny činžovní domy ( luxusnější, ne pavlačové, ale schodišťové). Ze zahrady se zachovala Medvědí kašna , nyní v parku před Národním domem.



Slavatovský letohrad
Slavatovský letohrádek se zahradou je vidět na plánu zpracovaném E. Hniličkou a Z. Wirthem (1955) uprostřed obrázku s číslem 77. Pod ní zahrady dnešní Portheimky
Více na:
http://smichov.blog.cz/0707/slavatovsky-letohradek-a-zahrada-zanikl



Po Slavatech připadla zahrada malostranským jezuitům, pro které stavitel K.I.Dienzenhofer vybudoval roku 1735 krásný barokní pavilon, řádový dispenzář. Stavba sloužila jako útočiště v době morových epidemií, kdy se neprodyšně uzavíraly pražské brány. Jezuité drželi zahradu do r.1773, dva roky poté jí pod vlivem osvícenského zájmu o přírodu nechala M.Terezie přeměnit na botanickou zahradu. Roku 1835 byla rozšířena i o sousední zahradu Štefskou a zaujímala tak rozlohu 3,5 ha.


Dienzenhofer01
Dienzenhoferův dispenzář
S koncem století sláva slavatovského areálu dohasíná. Roku 1899 byl zbořen letohrádek, zahrada existovala jen o necelé tři roky déle do r.1902. Medvědí fontána, byla přestěhována nejprve před dnešní Justiční palác, a když odtud byla r.1945 vytlačena pomníkem tanku č.23, usadila se na Náměstí 14.října. Jako jeden z mála originálů období vrcholného baroka vystavených na veřejném prostranství patří k nejstarším a nejcennějším památkám Smíchova. Dienzenhoferův jezuitský dispenzář byl po vášnivých diskuzích stržen r.1930 v souvislosti se stavbou Jiráskova mostu. Dnešní Dienzenhoferovy sady tvoří předmostí Jiráskova mostu.


Botanická zahrada sahala od řeky ke Štefánikově ul. Byla francouzského typu, pravidelné čtverce. Postupně oklešťována činžovními domy. Později přesunuta Na Slupi.Do dnes se zachovaly jen Dienzenhoferovy sady u řeky.


Wikipedie:
O zřízení botanické zahrady usiloval kolem roku 1752 první profesor lékařství a botaniky na Univerzitě Karlově Scotti de Compostella. Zahrada byla zřízena roku 1775 na Smíchově v místech dřívější jezuitské zahrady v okolí dnešního smíchovského předmostí Jiráskova mostu.. Dnešní Dienzenhoferovy sady jsou zbytkem původní botanické zahrady.
V polovině 19. stol zahradu vedl prof. Kosteletzký a byla údajně považována za nejlepší botanickou zahradu severně od Alp. Měla exteriéry, 9 skleníků a obsahovala asi 13 tisíc druhů a odrůd rostlin.
Po vážném poškození povodní 2. a 3. září 1890 a také v souvislosti s rozvojem a industrializací Smíchova univerzita přemístila zahradu pod Slupskou stráň na Nové Město.

Národní dům
Národní dům – secesní od arch. Aloise Čenského. Smíchov tehdy ještě k Praze nepatřil, byl připojen až v roce 1920. Spolu se sousední tržnicí tvořil Národní dům mnoho let vyhledávané společensko-obchodní centrum. Stavby byly mezi sebou odděleny jen restaurační zahradou.(více na http://www.starysmichov.cz/view.php?cisloclanku=2007100046  ).



V parku před Národním domem stojí Medvědí kašna (1689) od sochaře Jeronýma Kohla. Je to vzácný  barokní originál. Své pojmenování nese podle medvědů podpírající horní mísu fontány pod vládcem moří Neptunem. Původně byla ve Slavatovské zahradě , pak do r. 1945 na nám. Kinských. Spojení zobrazení Neptuna a medvědů v jednom díle je unikátní. Král moří reprezentuje pozůstatek po manýrismu a medvědi patří jako štítonoši ke znaků Slavatů.


Medvedi kasna
Detail z Medvědí fontány















Smíchovská tržnice




Tržnice – stejně jako ND secesní. Rozpor mezi kovovou konstrukcí a venkovním dekorem.



Portheimka
Letohrádek Portheimka – postavil 1729 pro svou vlastní potřebu K.I.D. Letohrádky tehdy byly moderní. Jedním z prvních např. Trója nebo Hvězda (Ferdinand Tyrolský).Byly využívány pro radovánky a oslavy. V přízemí byla kuchyně a místnosti služebnictva, nahoře reprezentativní prostory – hlavní sál (nástropní freska Bakchanálie od rodinného přítele Václava Vavřince Reinera) a pokoje. Na fasádě alegorické sochy Den a Noc.


Portheimka15
Letohrádek a zahrada - výřez z plánu od D. Hubera 1769 - napravo řeka
Portheimka05
Alegorická busta Dne


Portheimka06
Alegorická busta Noci
Portheimka09
Stropní freska Bakchanálie z hlavního sálu od V.V. Reinera
1758 – kupuje objekt hrabě Buquoy, zahrada se změnila na symetrickou fr. typu.
1804 – továrna na cikorku
1828 – kupují letohrádek Portheimové z Portheimu, přistavují dvě boční křídla (dodnes se dochovalo jen jedno).


Kostel sv. Václava 
V sousedství stojí chrám sv. Václava – 1881 – 85 – Ant. Barvitius. Předměstí soutěžila , kdo bude mít reprezentativnější kostel ( např. v Karlíně je to sv. Cyril a Metoděj, Vinohrady – sv. Ludmila, Žižkov sv. Prokop). Zvnějšku je novorenesanční , uvnitř je to středověká plochostropá bazilika. Na výzdobu použity mozaiky a malby. .
více na http://www.starysmichov.cz/view.php?cisloclanku=2007080072
http://smichov.blog.cz/1107/kostel-sv-vaclava

Smíchovská radnice
Radnice – přes ulici. Původně klasicistní nájemní dům. Byl přizdoben arch. Barvitiem – věž a hodiny.



























Dům U Zlatého Anděla
Anděl – původně hostinec a pivovar pana Preisslera - U Zlatého Anděla. Po vzniku Smíchovského pivovaru byl zdejší pivovar uzavřen a místo něj tu byla pekárna do 1979. Pak byl celý objekt asanován  při stavbě metra v 80. letech minulého století. Dochovala se freska ze štítu – přenesena  nad schodiště (vedle obchodu Deichman) – Anděl s ratolestí od Františka Brožíka.
Nová budova Anděla je z r. 2000 –od francouzského architekta Jeana Nouvela.
Anděl a smíchovská synagoga
Z jedné strany jsou mraky, z nároží shlíží anděl z Wendersova filmu „Nebe nad Berlínem“. Dále jsou na fasádě citáty českých autorů: Ortena, Kafky, Meyrinka, Rilkeho.
V Plzeňské ul. vedle Anděla je synagoga. Původně v maurském slohu, ve 30. letech  20. stol. přestavěna částečně ve stylu funkcionalismu. za dob socializmu byla skladištěm ČKD.V roce 1986 měla být zbourána, ale podařilo se jí zachránit. V současnosti slouží jako depozitář ŽM.
Ve stejné ulici stála Ringhofferova továrna. Některé budovy zachovány, většina zbourána. Rodina Ringhofferova začala podnikat na Starém městě v roce 1769 v Platnéřské ulici. Měli zde kotlářskou a později mědikoveckou dílnu. Dílna prosperovala a byla přenesena v 19. stol na Smíchov Františkěm Ringhofferem III. Jeho otec již před tím založil na Smíchově vagonku (1852). Na území zabraném továrnou bývala zahrada s potokem.Firma byla zpočátku budována v trojúhelníku, který byl vymezen nynějšími ulicemi Plzeňskou, Kartouzskou a blokem domů ve Štefánikově ulici. Továrna tedy donedávna stála v samém centru Smíchova, na místě dnešního obchodního centra. Ringhofferova vagonka se strojírnou, slévárnou a kotlárnou v době svého prvního rozkvětu, tedy na začátku sedmdesátých let 19. století, zaměstnávala asi 2500 lidí, což byl počet mimořádný.



Výroba zahrnovala vagóny, tramvaje, parní stroje, zařízení pro cukrovary a lihovary atd.  Na konci 19. st. to byla jedna z největších továren v Rakousku-Uhersku. Dodávali např. luxusní salonní vlak pro císaře Františka Josefa, pro rumunského krále a v neposlední řadě i pro slavný Orient Express. 

V r. 1911 baron František Ringhoffer IV založil akciovou společnost, ke které byla připojena i automobilka z Kopřivnice -  Tatra. Ve 30. – 40. letech to byl největší výrobce vagónů na světě.Roku 1938 se rodina přihlásila k německé národnosti a poslední člen JUDr Hanuš Ringhoffer zemřel v internaci r. 1945.
Po znárodnění  1945 zůstal jako název Vagónka Tatra Smíchov a po 1963 ČKD Tatra, která vyráběla už pouze tramvaje - do poč. 90. let. 1996-98 – byl tento soubor budov z větší části zbourán nebo přestavěn k jiným účelům.
Vila baronky Ringofferové
Jednou z mála budov, která se zachovala z původní továrny je administrativní budova.
Dále také vila (zámeček) baronky Ringhofferové – secesní  z r.1901 od Osvalda Polívky. Je to jedna z nejstarších secesních vil v Praze. V přízemí byla pracovna, nahoře sál a hostinské pokoje. Nalevo je zvláštní schodišťová věž pro služebnictvo. Vzácně se dochovalo dost původních detailů. Nyní slouží jako administrativní budova. Zajímavý detail je okno barončiny ložnice –  okrasné kování zvenku pro truhlíky.
Za rohem je vchod do komplexu kina  Cinema Star. Zde původně stávaly montážní haly. Ulice směrem ke Smíchovskému nádraží, se jmenovala Vlečná – byla zde vlečka pro vagóny. Některé pozůstatky kolejí možno vidět na okraji autobusového nádraží Na Knížecí.
Soubor:Ženské domovy v Praze.jpg
Ženské domovy , v současnosti hotel Akcent
Na místě dnešního autobusového nádraží bylo několik významnějších objektů. Jedním z nich byl Štěpánkovský parní mlýn  (1845)+ pekárna (1891).Zbouráno 1979.


Na místě dnešního hotelu Akcent , původně plynárna a poté zde byla vystavěna současná funkcionalistická budova Ženských domovů od architekta Hlaváčka – iniciovala Alice Masaryková. Komplex měl 900 pokojů a byl uveden do provozu v r. 1933.Funkcionalistická stavba se dochovala, je památkově chráněná
Smíchovské nákladové nádraží  - některé objekty ještě existují. Dříve tu byla administrativní budova a velké uhelné sklady (300 povozů s uhlím denně) + skladiště 41 firem. Dnes nevyužité.
Nový dům Na Knížecí
Autobusové nádraží Na Knížecí se jmenuje podle bývalé hospody stejného jména. Patřila (společně s velkým pozemkem) knížecímu rodu Schwarzenbergů. Hostinec býval na rohu , nyní je místo něj činžovní dům se znakem Schwarzenbergů.
Smíchovský pivovar
Pivovar – 1869. Od 1889 chlazené sklepy a spilky, velice pokrokový. Registrace známky Staropramen od 1911. Byly i další návrhy jména. Výroba před 100 lety asi 1 milión hl. piva ročně. Hlavní budova se dochovala dodnes. 1948 – znárodněn.  Po 1989 – zprivatizován, majitel belgická firma.
FJI – zápis v návštěvní knize česky – „Výborné pivo. Vskutku výborné“.
Na cestě k Smíchovskému nádraží po levé straně , vedle stanice záchranné služby, je kopie barokní sochy sv. Áji – pomocnice při soudních jednáních.
Freska znázorňující česání chmele
Smíchovské nádraží
První vlak tažený parními lokomotivami přijel do Prahy 20.8. 1845. Vlak přijel z Olomouce na dnešní Masarykovo nádraží. Brzy byla zvažována stavba železnice i na západ do Bavor. Některé návrhy byly až neuvěřitelné. Např. dráha měla vést z Masarykova nádraží přes Štvanici k Občanské plovárně, Hergetově cihelně a přetnout dráhu Karlova mostu, dále na Kampu a Smíchov. Naštěstí k realizaci tohoto plánu nedošlo. Nakonec bylo rozhodnuto vybudovat nádraží na Smíchově. K zahájení výkopů došlo v únoru 1862. Na staveništi pracovalo tisíce dělníků a tři sta zedníků. Odjezdová budova stála  při zbraslavské silnici. Příjezdová budova byla blíže Praze. Byla jednopatrová s věží.
Pohraničník, milicionář a stařenka vyprávějící chlapci
Na konci 2. sv. války bylo nádraží bombardováno .
Staré Smíchovské nádraží zaniklo v roce 1952. Jeho důkladnou přestavbou vzniklo vlastně nádraží nové (1953-6). Byla postavena nová příjímací budova. Hlavní dvoranu projektoval Jan Zázvorka. Na výzdobě interiéru pracoval akad. malíř Richard Wiesner. Vytvořil mohutné sgrafito  (40m) s 80ti postavami. Znázorňují československý lid při výstavbě země. Nalevo začíná výjevem Stráž hranic. Je tady pohraničník se psem a milicionář. Dále je stařenka, která vypráví chlapci o dějinách české země. Na ni navazuje motiv česání chmele , doplněný harmonikářem a tančícím párem. Uprostřed je skupina postav – svazek dělníků a rolníků. Dále je výstavba země, vinobraní a celé sgrafito uzavírá obraz české krajiny se zapadajícím sluncem, českou chalupou a ženou vítající muže z práce.
Posledním stavebním zásahem do budovy byla výstavba metra trasy B. Byl zde vlastně vytvořen komplexní dopravní uzel, který spojuje metro se systémem městských autobusů , tramvají a železničním nádražím. Bylo uvedeno do provozu v listopadu 1985.








Staré fotografie Smíchova

Letohrádek Portheimka

Letohrádek Portheimka před zbouráním jižního křídla pro kostel sv. Václava

Smíchovská radnice na Štefánikově ulici
Smíchovská radnice
Schwarzenberkova třída
Schwarzenberkova třída
Brána u Slavatovské zahrady s rodovým znakem medvěda. V zahradě v prostorech dnešních Diezenhoferových sadů dříve stávala i Medvědí fontána.
Brána  Slavatovské  zahrady tzv. medvědí (v současnosti v Lapidáriu)

Smíchov v roce 1820 (sbírka M. Jiroudková)
Tank na nám. Kinských (sbírka M. Jiroudková)
Tank na nám. Kinských

Palackého most s původními sochami, které jsou nyní umístěny na Vyšehradě

Palackého most s pův. sochami. Dnes jsou na Vyšehradě.
Další staré fotografie na http://www.starysmichov.cz/gallery.php?akce=obrazek_ukaz&media_id=314