Vinohrady

Tato pražská čtvrť byla nejdříve pojmenována Viniční Hory. V roce 1847 byla přejmenována na Královské Vinohrady. Název Vinohrady  připomíná fakt, že zde původně bývaly hlavně vinice a přívlastek „královské“ zdůrazňuje zásluhu Karla IV. na vznik zdejšího vinohradnictví.Již od doby jeho panování byla celá tato oblast osázena vinicemi Na nich byla postavena celá řada viničních usedlostí, kde se zpracovávalo v lisovnách víno. Pozemková držba tu byla nebývale rozdrobená. Teprve po zániku vinařství koncem 17. století se zemědělská výroba v této oblasti přeorientovala na pěstování ovoce a zeleniny. Byly zakládány aleje stromů, sady a zahrady. Na tomto území byl také největší počet historických parků, jako tomu bylo v případě zušlechtěné přírody na pozemcích usedlosti hraběte Canala, která se dle něj nazývala Kanálkou. 

Kanálka

Tato zahrada vznikla na místě několika vinic ze 14. století. Pozemky roku 1782 koupil hrabě Josef Emanuel Canal z Malabaily a vybudoval tu zdí obehnanou zahradu nazvanou po něm Kanálkou. Rozprostírala se po severní straně dnešní Vinohradské třídy až na konec náměstí Jiřího z Poděbrad. Hrabě byl velmistrem svobodných zednářů, vstoupil i do vojenských služeb a věnoval se vlastenecké činnosti a modernímu hospodaření. V místě nad Národním muzeem nechal v zahradě vystavět čtyři obytné budovy s tanečním a přednáškovým sálem. Východně vznikl hospodářský dvůr. Zahradu tvořil anglický park i francouzské a čínské zahradní partie. Zahrada byla poseta kašnami a vodotrysky, miniaturními chrámy antických bohů, dále zde byla rosaria a oranžerie, mostky, voliéry s exotickým ptactvem, zoologická zahrada, umělá jezírka s ostrůvky, pověstná poustevna. Všechny aleje, cesty a cestičky mířily jako paprsky ke středu zahradního díla, pískovcovému pomníčku s německým nápisem: Nejněžnější choti, matce a lidumilce. Nejskvělejší slavnost zde byla uspořádány u příležitosti zasnoubení dcery hraběte Canala, Josefy, s hrabětem Pachtou z Rájova, 25. července 1786. Slavnost shromáždila na 500 hostů. Počala taneční zábavou. Hrály zde vojenské kapely ve třech sálech zahradního pavilonu. Večer se krásně vyzdobená zahrada rozzářila tisíci světel, umístěných nejen v girlandách mezi stromy , ale i v záhonech a květinách.Manželství zahájené touto slavností bylo velmi šťastné.Méně šťastný byl osud zahrady. Hrabě Canal udržoval zahradu seč mu finanční možnosti dovolovaly. Zval sem členy panovnického rodu, např. Marii Louisu (manželka Napoleona), a vynikající umělce a spisovatele – Mozarta, Paganiniho, Irwingy Washingtona). Dcera Canalova a další majetník zahrady , hrabě Buquoy, přepychový park už neudrželi. V 30. letech 19. stol. jej koupil bankéř a velkoobchodník Moric Zdekauer. Kusy zahrady rozprodal a zbytek ponechal svému osudu.Zásluhu si získal tím, že park do té doby vyhrazený pouze pro vyšší společnost , otevřel veřejnosti. Stará zahrada s hostincem se stala oblíbeným výletním místem všech Pražanů. V osmdesátých letech je  Kanálka rozparcelována a na jejím místě vyrůstají celé domovní bloky. Na konci 19.stol. mizí zahrada úplně, až na malý kousek, kde jsou dnes Riegerovy sady

1875 se čtvrť rozdělila na Královské Vinohrady I a II. O dva roky později byly Královské Vinohrady I přejmenovány na Žižkov. Roku 1879 byly Vinohrady (tehdy ještě stále „královské“)povýšeny na město a s tímto souvisí i vznik městského znaku – dvě věže se sv. Václavem, který drží  v levé ruce vinnou ratolest a hrozen,  druhou ruku zčásti zakrývá znak s českým lvem.

Vinohradské divadlo se znakem města

Od poloviny 19. stol. do počátku 20. století se od bývalé Koňské brány rozvíjí bytová výstavba středních a vyšších vrstev.  Na rozdíl od Karlína nebo Smíchova není území vhodné pro vznik průmyslu ( není tu zdroj vody ani rovina) a od počátku má charakter rezidenční čtvrti.

V porovnání s Žižkovem, jsou Vinohrady bohatší. Žižkov nemá tak dobrou  polohu, je na severním svahu a má tudíž horší hygienické podmínky.

Královské Vinohrady se staly třetím největším městem v zemi. Rostly velice rychle - 1849 – 50 domů, 1875 – 235 domů a 9 tis. obyvatel, 1890 – 1080 domů a 34 tis. obyvatel, 1913 – přes 80 tis.  A v roce 1922, kdy byly připojeny k Velké Praze měly už téměř 90 tis. obyvatel.

V období socializmu byly rozděleny do 3 městských částí , protože komunisté zde měli vždy menší podporu ( bylo zde více intelektuálů).

Mapa části Vinohrad blízko náměstí Míru (1923) 

Při parcelování pozemků se postupovalo dosti velkoryse a díky tomu zbylo v mnoha ulicích místo i na předzahrádky (po vzoru Anglie). Dalším rysem byla zkosená nároží (použito i v Barceloně).

Na široké prostoře zvané „Sahara“ na jih od Kanálky  směrem ke Karlovu byly sady barona Jakuba Wimmera. Byly navrženy v romantickém stylu – kaštanové aleje, šeříky, ovocné stromy. Tyto aleje postupně zanikly, ale průběhy cest se dochovaly. Tvoří dva do sebe zapadající trojúhelníky (zednářský znak).Různé plány Vinohrad lze najít na mapovém portálu Historického atlasu měst ČR

Náměstí Míru – původně zde bývalo  jen pole . Kolem náměstí byly vystavěny důležité veřejné budovy a nejdražší domy. Nejnovější je severní strana .

Radnice – 1876 bylo rozhodnuto o stavbě. Zastupitelé si půjčili 120 tis. zlatých od Městské spořitelny pražské. Stavět se začalo na rohu Purkyňova nám. (dnes Nám. Míru) a Karlovy ul. (Jugoslávská), architekti – Josef Franzl, Ignác Ullmann, Ant. Barvitius a další. Průčelí s veží  zdobily fresky KarlaIV, sv. Václava a Jiřího z Poděbrad. Stavba byla dokončena 1878 při příležitosti 500. výročí umrtí Karla IV. 1928 a 1929 byla radnice zvýšena o dvě patra a bylo sneseno historizující průčelí. Došlo i k přebudování dispozic.

Kostel sv. Ludmily

Valdek  - sedmipatrový dům , vystavěn 1928 – 29. Nahradil novorenesanční dům stejného jména. Název možná odvozen od Wald Ecke – lesní kout. Další možnost je, že se tu hádali dva trampi o deku „Naval deku“. Poslední majitelka nechala dům zbořit a podle projektu Bohumila Bellady vznikl nový Valdek ve stylu dekorativního funkcionalizmu. Je to typický multifunkční dům z období 1. republiky. Bylo v něm kino, obchody, kavárny, administrativní a obytné  místnosti .

Kostel sv. Ludmily – Josef Mocker – 1888-93. Cihlový i včetně střech. Tympánum zdobeno postavami Ježíše, sv. Václava a sv. Ludmily. Styl je novogotický. Novogotika spojována s Vídní a Německem – proto nebyla příliš populární.

Alegorie Statečnosti

Alegorie Pravdy

Vinohradské divadlo –  na Vinohradech byla poměrně dlouhá divadelní tradice. Působilo zde mnoho hereckých společností, a to jak v pronajatých sálech, tak převážně v dřevěných divadelních arénách. 1892 inicioval vlastenecký spolek Máj založení druhého ( po ND)  kamenného českého divadla. Poukazovalo se na skutečnost, že Vinohrady mají hodně obyvatel a tímto činem by se pomohlo národu. Ve vztahu k Národnímu divadlu byly vyslovovány obavy, že absence konkurence by mohla způsobit umělecké zaostávání této scény. Nejdříve se uvažovalo o zřízení divadla v zahradě Národního domu, tak aby tvořilo s touto budovou jednotný celek. Nakonec byla situace vyřešena, když Záložna Vinohradská darovala pozemek vhodný pro samostatnou budovu blízko kostela sv. Ludmily. Byla vypsána soutěž jen pro architekty slovanského původu. Nakonec  vyhrál architekt Alois Čenský – styl secese s historizujícími prvky. Projekt byl realizován v letech 1905-07.Finanční náklad přesáhl 1 mil. korun. Stavba byla navštívena samotným císařem FJI v dubnu 1907. Sochy na pylonech nad hlavním průčelím vytvořil Milan Havlíček -  symbolizují „statečnost“ s mečem v ruce  a „pravdu“ se zrcadlem. Plastiky váží celkem 36 tun a jsou téměř 7 m vysoké.  V roce 1994 byly po částech jeřábem sneseny a odvezeny k restaurování. Sochy jsou se vší pravděpodobností největší , které jsou v České republice umístěny na budově.V současné době jsou nahrazeny kopiemi. Sochařskou výzdobu na terase 2. patra průčelí budovy vytvořil Bohumil Kafka. Jsou to alegorie Tragédie, Baletu, Opery a Komedie.  Divadlo bylo slavnostně otevřeno 24. listopadu 1907. Budova byla poničena při bombardování Prahy spojeneckými vojsky v únoru 1945. Jedna nevybuchlá časovaná bomba prorazila střechu a skončila v divadelní šatně. Strojmistr p. Zeman ji s nasazením vlastního života vynesl před budovu, kde byla zneškodněna.

Malá poznámka nakonec. Vinohradské divadlo bylo použito pro natáčení amerického filmu „Iluzionista“ s Edwardem Nortonem v hlavní roli.

Národní dům – 1894 Ant. Turek – je autorem i Vinohradské tržnice a vodárny. Na fasádě jsou jména vlastenců. Je to další multifunkční budova – Sokol, Beseda, kavárna, restaurace.

Názvy ulic. Původně byla vlastenecká jména použita pro ulice ve všech čtvrtích Prahy. Po sjednocení (1922) vyvstala potřeba přejmenovat ulice, aby se názvy neopakovaly. Na Vinohradech byly použity názvy zemí. Blíže k náměstí Míru jsou západní země, dále potom spíše ty východní. Německo bylo tehdy nepopulární, takže jeho název chybí. Země spojenců byly použity pro hlavní ulice.

Synagoga –1848  bývala v Sázavské ulici. Architekt V. Štiastny (stavěl také Jubilejní synagogu v Jeruzalémské ul).Stejně jako Jubilejní synagoga byla v maurském stylu. Byla by to bývala největší synagoga v Čechách. V r. 1941 přeměněna na sklad nábytku. Zasažena při bombardování Prahy. Nacisté zakázaly synagogu hasit. 1951 byla stržena.

Kravín – roh Sázavské a Slezské. V 19. stol - velice oblíbená restaurace, vedle které byla divadelní  scéna.

Pod ul. Slezskou bývala veliká Seidlova usedlost. Majitel odmítal pozemek prodat. Až po jeho smrti 1924 potomci území rozprodali. Dnes je zde několik bloků domů.

Městský soud – rondokubistická budova od arch. Dryáka.

Dům zemědělské osvěty – Římská ul. – Gočár – cihlové období.

Hasičský dům – 1929 – Moravec, Pražák – 1. Pražský mrakodrap – 9 pater. Hasiči zde měli – muzeum, obchody, restaurace, kino,přednáškové sály, cvičiště, záložnu. Při založení položeni 54 základních kamenů, 1848 – znárodněno, 1992 navráceno hasičům.

Radiopalác – Vinohradská 40. Další víceúčelová stavba. Opět rondokubizmus. Na stropu vstupu je zajímavý reliéf ve tvaru hvězdy a blesků Odráží se i na dlažbě.

Vinohradská tržnice

Vinohradská tržnice – 1903 

Trhy bývaly na Vinohradech zpočátku (od 1879)  na Tylově nám. A později vznikla tržiště další, mnohem menší v ul. Rumunské a Londýnské. Druhé centrální tržiště bylo umístěno na Náměstí krále  Jiřího z Poděbrad, kde se nakupovalo ve velkém a proto zde byla umístěna i městská váha.

Pro Vinohradskou tržnici byl zakoupen pozemek u tehdejší ulice Chocholouškovy s továrnou na mlýnské stroje. Tovární hala byla razantně přestavěna arch. Ant. Turkem na moderní tržnici roku 1902. Interiér byl pojat jako bazilikální trojlodí. Převýšená část hlavní lodi je po obou stranách prosklená. Železná konstrukce byla zvolena z několika důvodů -  byla bezpečnější např. při požárech , měla větší únosnost a také byla finančně dostupnější. Plášť budovy tvořený cihlovou vyzdívkou respektuje vnitřní členění budovy a je zdoben kamennými i štukovými ornamenty  a figurálními plastikami.

V suterénu bylo 86 sklepů a 140 chladírenských boxů. Chlazení bylo obstaráváno klimatizací. Chladící agregáty byly vyrobeny v první Česko-moravské továrně na stroje roku 1902 v Praze.

Tržnice je hlavním průčelím obrácena do Vinohradské ulice. Ve vnitřních prostorách bylo zřízeno 98 prodejních stánků. Po slavnostním otevření (červen 1903) sem byly převedeny trhovkyně z Tylova náměstí. Po týdnu odešly s tím, že mají nouzi o zákazníky. Po intervenci radních se konalo druhé slavností otevření v prosinci 1903 , tentokrát již s lepším úspěchem.

V tržnici se prodávalo původně hlavně maso a masné výrobky, drůbež, zvěřina, máslo, vejce , ovoce a zelenina.

Roku 1982 byla tržnice zrušena a o čtyři roky později vyhořela. Měla být zbourána 1991.

Naštěstí k tomu nedošlo a 1994 byla dokončena rekonstrukce za 230 mil. korun.

Kostel  Nejsvětějšího srdce Páně byl postaven v letech 1928 – 32 architektem Josipem Plečnikem. Je to sálová stavba  se širokou věží, jihoevropského typu. Byl realizován zjednodušený projekt, který původně počítal se sloupořadím po způsobu řeckých chrámů.

Plečnik se do jisté míry podílel i na interiéru kostela, který je stejně originální jako exteriér. Nad hlavním oltářem z bílého mramoru a zlacenými tepanými dvířky je zavěšena třímetrová zlacená postava Krista v symbolickém srdci a sochy šesti českých patronů v nadživotní velikosti: sv. Jan Nepomucký, sv. Anežka, sv. Vojtěch, sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Prokop. Jsou z lipového dřeva a vytvořil je sochař Damián Pešan. Nad portály v průčelí jsou plastiky Bedřicha Stefana. Zajímavostí tohoto postmoderního kostela je, že se zde nenalézá kazatelna. 8. května 1932 vysvětil chrám pražský arcibiskup kardinál dr. Karel Kašpar. Ve věži bylo posvěceno šest zvonů, které byly okupanty svěšeny, aby byly přelity na zbraně. Zbyl jen nejmenší. V roce 1992 se do věže vrátily dva zvony z původních šesti, díla zvonařské rodiny Manoušků.

V roce 2010 byl kostel zařazen na seznam jako národní kulturní památka.

Vinohradská vodárenská věž - vodárenské věže byly budovány v Praze již od 15. stol., nejdříve při jezech. V 19. stol. se začaly stavět na vyvýšených polohách. Tím bylo navázáno na starou tradici čerpání vody do věžních nádrží, v čemž držela Praha evropský primát (1489). Od roku 1854 pracovala na Žofíně první vodárna s parním pohonem. Pokrokem bylo použití pískové filtrace říční vody v nové parní vodárně v Podolí  z roku 1885. Voda byla tlačena do vodojemu na Karlově a odtud tekla samospádem i do nejvyšších pater novoměstských domů. Důsledkem toho začaly být rušeny kašna na náměstích. Královské Vinohrady vybudovaly v roce 1882 v Podolí vlastní parní vodárnu, odkud byla voda tlačena do vodojemu na návrší nad Vršovicemi. V roce 1899 se obecní rady Prahy, Karlína, Smíchova, Vinohrad a Žižkova sdružily k postavení společného vodovodu na spodní vodu z pískového podloží řeky Labe a Jizery u Káraného. Vodovod byl postaven v letech 1909 – 1914.

Vinohradská vodárenská věž byla postavena roku 1882 podle návrhu Antonína Turka ve slohu novorenesance.Má sedm pater, nahoře s terasou, která dříve sloužila jako rozhledna. Stavba vrcholí pylony na nárožích. Dále je zdobena hodinami a sochami troubících andělů. Své funkce pozbyla roku 1962. Dnes je využita převážně k bytovým účelům.

Hradešínská ul. - název existuje od roku 1925. Byla pojmenována podle obce Hradešín, která leží jihovýchodně od Prahy.  V této ulici se nachází několik hezkých vil. Na rohu Hradešínské a Estonské je málo známá vila architekta Františka Alberta Libry (1891–1958) (Hradešínská 32).

Ten navrhl celou kolonii místních vilek pod společným projektem Kolonie Svobody, která se rozkládala právě na svahu mezi Vinohrady a Vršovicemi. Věnoval se nejen urbanistickému rozložení jednotlivých objektů, ale i architektonickým prvkům, které by se pro danou oblast nejvíce hodily a odpovídaly tak požadavkům přívětivé městské části.

Mnohé z jeho plánů byly také realizovány. Typické je výrazné rámování oken a zdůrazňování říms. Domy dostaly podle jeho návrhu trojúhelníkové štíty, důležité byly zemité barvy, okrová a žlutá.

Téměř každý dům obklopovala zahrada oplocená jednoduchými vkusnými cihlovými pilířky s bíle natřenými latěmi. Vila architekta Libry je dodnes obývaná.

Jen o pár desítek metrů dál je po levé straně ulice nenápadná vila známého architekta Jana Kotěry (Hradešínská 6). Vila spadá do období tvorby tzv. racionální modernity, vyznačující se přísnou stavební logikou, tvarovým zjednodušením a omezením dekorativních detailů na geometrické prvky.

Vila je zasazena do svahu a dominuje mu věžovitou stavbou s hlavním dvouramenným schodištěm. Vnitřek je rozdělen do tří celků, horního suterénu s bytem domovníka, kuchyní, jídelnou a hudebním pokojem, v přízemí se nacházely ložnice rodiny a reprezentativní salón.

V prvním patře byly pracovna a ateliér. Kotěra s citem navrhl jak přilehlou zahradu, tak vnitřní dispozice a zařízení celého domu. Roku 1939 ho koupila rodina dnešních vlastníků, po roce 1948 jim byl dům odebrán a rozdělen na několik bytů.